Většinu děvčat, jak už víte, nahnal do Paprsků Lukáš. Tak tomu bylo i s Pavlou Dočkalovou, jejíž cesta se však natolik zamotala a byla plná tolika zmatků, že se z Pavly stal nakonec jeden z nejvytrvalejších Paprsků.

První slova, která Pavla vůbec o Paprscích uslyšela, patřila samozřejmě Lukášovi a zněla tolik romanticky. Na mši svaté v Olomouci si Lukáš vyhlídl Pavlu (tedy samozřejmě hlavně její zvučný hlas), jemně se k ní přivinul a pravil: „Ty, Pavlo, ty seš takovej exot, ty by ses hodila do Paprsků“. Pavla prostě nedokázala Lukášovým sladkým slovům odolat a tak ve slabé chvilce váhavě přislíbila, že se někdy staví. Onen den s velkým N se dostavil o letních prázdninách v červenci.

Naše koncertní putování začínalo na severní Moravě, v Ostravě-Svinově a mělo končit už skoro tradičně v Luhačovicích. Pavla se měla připojit někde v Teplicích u Hranic. Tam také bezstarostně dojela. Netušila však, že vlak do místa další štace odjíždí těsně po koncertě a že ne každý, kdo je ve věku Paprsků musí být Paprsek. Proto se po koncertě docela klidně bavila s jednou „pseudopaprskyní“, zatímco pravé Paprsky kvapem opouštěly sál a ubíraly se k vlaku. Když na nádraží došla i Pavla, bylo pozdě a poslední vlak už odjel. Nejprve začala v duchu spílat všem Paprskům, že jsme jí nic neřekli, a že jsme jí ujeli, a že už je večer, a že…Potom se rozhodla, že se sbalí a pojede domů. No jo, ale odkud, když poslední vlak už odjel? Vydala se tedy pěšky do Hranic, kde byla šance dalšího spoje podstatně větší. Po cestě, na které navíc začalo pršet se jí začaly do hlavy vkládat samé chmurné myšlenky. Zmoklá dorazila na nádraží, kde jí vlak těsně ujel a ona musela čekat na další spoj o nějakou tu hodinu a půl déle. Nakonec se po všech útrapách dostala domů. Tam si řekla, že přece jenom dá Paprskům ještě poslední šanci a zavolá na číslo, které jí pro jistotu dal Lukáš na mobil. Problém byl v tom, že si Lukáš ale vůbec neumí zapamatovat telefonní čísla. Když se Pavla napotřetí dovolala ke stejnému pánovi, který neměl o nás ani tušení, práskla s telefonem a řekla si, že už s námi nechce nic mít.

Druhý den ráno si Lukáš všiml, že s námi Pavla není. Rozhodl se jí tedy zavolat. Sotva Pavla zvedla telefon a zjistila, že je to Lukáš, chtěla mu okamžitě vynadat a položit telefon, ale než řekla první slovo, spustil Lukáš: „No kde si? My už jsme všichni tady a čekáme jenom na tebe. Kde se pořád flákáš? Copak jsem ti jasně neřekl, že máš jet s námi, a kdyby se něco stalo, že máš zavolat? No ty jsi hrozná, tady všichni trneme hrůzou co se ti stalo a ty si klidně chrníš doma!!“ Tato líbezná slova Pavlu dokonale odzbrojila. No co už, řekla si, když už to jinak nejde, tak je zkusím najít. A co myslíte? Samozřejmě, našla nás. Sice až o další štaci dál, protože jsme se zase stačili odsunout jinam, no ale když už se Pavla jednou rozhodne, tak už jí nic neodradí. Co ty na to, Pavlo, kde se zase flákáš?!


Kapitolou samou o sobě je tzv. „Nový Jičín“, tedy-děvčata z Nového Jičína a Šenova, tedy děvčata z Paprsků, která bydlí v Novém Jičíně a Šenově. No já je raději vypíšu jmény a aby mi nic nevyčítala, začnu podle abecedy: Adriana, Gabča, Jana, Lucka, Petra, Zuzka. Já je sice píšu odděleně, ale ony se chovají jako jeden muž, ehm jedna žena, ehm no prostě Nový Jičín. Naprosto bezchybná je jejich logika. Při cestě do Moravského Písku jsem se zeptal jedné paní na cestu ke kostelu. Ony se „pro jistotu“ zeptaly jiné paní a začaly se mi smát, že jsem to špatně pochopil a že jdu doprava, když se má jít doleva. Řekl jsem si, že se raději nebudu hádat a šlapal jsem trpělivě za nimi. Po chvíli, když nám vesnice zmizela za zády a před námi se objevila cedule „Chráněná přírodní rezervace, nevstupujte!“, otočila se děvčata ke mně a řekla: „Jdeme špatně, kam si nás to dovedl?“

Jako další příklad bych mohl uvést jejich rozhovor s Ondrou: „Je Óndro, ty hráješ na tu básu tak fájně.“ Ondra odpověděl: „No díky, chcete si ji půjčit?“ odpověď: „To ne, ale nepůjčil bys nam telefonní kartu?“ Do třetice všeho dobrého: Při koncertě se přihodilo, že opakovaně nějak nefungoval jeden mikrofon, a to právě ten, který měl před sebou „Nový Jičín“. Zvukař Laďa běhal jako fretka a nakonec zjistil, že ho mají opět vypnutý. Zeptal se tedy, proč ho zase vypnuly. Odpověď byla prostě dokonalá: „Když on zapnuty vypadal tak neestetícky!“

Smích je u Paprsků na denním pořádku. Ať už se sejdeme v jakémkoli počtu při jakékoli příležitosti, vždy se najde něco pro zasmání. Něčí smích je navíc natolik charakteristický, že podle něj hned poznáte, komu je zrovna veselo. Tou, kterou mám nyní na mysli není nikdo jiný než Vendulka. Nejpronikavější smích, který jsem slyšel předtím, než jsem ji poznal, dokázal rozklepat okenní tabule. Když se ale začne smát Vendulka, okenní tabule se tříští a v nejbližším i vzdálenějším okolí poplašně vyjí psi. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že Vendulka dokonce dokáže zmást i netopýry natolik, aby v beznaději začali dezorientováni vrážet do sebe a padat k zemi. Díky Vendulčině smíchu se nám navíc téměř podařilo vymyslet perpetuum mobile. To když se potkala Vendulka se Staňou. Staňa INGenieuR má zase nejzajímavější chlapecký smích- prý se chechtá jak továrna na bublifuk. Je však prokázané, že Staňův smích je velmi podobný žabímu kuňkání, a proto se Staňa nesmí koupat v rybnících, aby jej nespolkl čáp, což při Staňově vzhledu není zas tak nepravděpodobné (Staníku promiň).

Takže, když se tito dva- Staňa s Vendulkou potkali, stačila jedna malá vtipná poznámka a oni se, posilováni smíchem jeden druhého, vydrželi chechtat po dobu asi jedné hodiny. Kdyby se dal jejich smích nějak přeměnit na elektrickou energii, měly by všechny energetické závody po problémech. Naštěstí byl však jejich smích násilně přerušen, což ostatně prospělo hlavně jim dvěma, neboť stačilo už jen málo a byli by padli naprostým vyčerpáním.

Tak tohle byla paprsčí děvčata (a Staňa) podruhé. V případě, že se mi podaří přežít nejbližší setkání s nimi, slibuji vám, že o nich ještě uslyšíte.

Jiřík