Jedním z největších problémů, s jakým se musí Paprsky potýkat je cestování. Už jenom to, že jsme roztroušeni po všech koutech Moravy, napovídá něco málo o složitosti setkat se na jednom místě. Jistě, jako hlavní centrum pro naše zkoušky a trénování uvádíme Odry, ale ti, kteří už zabrousili na naše koncerty, vědí, že často je místo zkoušky právě tam, kde má být následný koncert. Obvykle se proto domlouváme předem, kdy a kam vlastně máme jet, a poté si už každý sám najde své vlastní spojení.

Prostředky, jimiž se dostáváme na místo určení jsou rovněž velmi rozdílné. Nejlépe jsou na tom ti, kteří to mají zrovna blízko a mohou dorazit pěšky nebo na kole. Naprostá většina pak využívá autobusové a vlakové dopravy a je jen několik málo vyvolených, kteří si to přifrčí ve svých nebo půjčených automobilech. Pak je tady ještě Laďa, který jezdí něčím, co vypadá jako hybrid mezi kombajnem a tankem a vydává to za své auto, ale my se mu nesmějeme, protože víme, jakou práci mu dalo najít všechny součástky a omotat provázkem tam, kde chybí nějaký ten šroubek.

Naštěstí patřím, mezi ty, kterým cestování zase až tak moc nevadí, a vcelku je mi jedno, jestli přejedu nějakou tu zastávku nebo se vydám úplně opačným směrem. Jsou tu však i takoví, kteří už z domu mají vypsané všechny spoje a začnou být velmi nervózní, ačkoli třeba jen o minutu nestihneme požadovaný vlak. Úplně nejhorší pak jsou ti, kteří se rádoby vyznají ve vlakových jízdních řádech:

Pátek, 8 hodin

Já: „Ondro, jak jedeš zítra do Hranic?“
Ondra: „Já tam jedu už dnes, ale jestli chceš jet zítra, našel jsem perfektní spoj, který jede jen v sobotu, z Nezamyslic přes Kojetín, v 15:30.“
Já: „Víš, já ty Nezamyslice nemám moc rád, nejede tam něco lepšího přes Olomouc?“
Ondra: „Nee, tohle je ten nejlepší spoj.“

Sobota, Nezamyslice 15:30

Já: „Pane průvodčí neměl tady už být ten vlak na Kojetín?“
Průvodčí: „Jakej vlak, člověče, nejbližší odsud jede až za dvě a půl hodiny.“
Sobota, Nezamyslice 15:34, telefon do Hranic
Já: „Ty Ondro, jakejs´ to našel spoj, tady nic nejede?!“
Ondra: „To není možný, počkej, já se podívám…a vidíš to já jsem se asi přehlídl. Ono tady není pouze v sobotu, ale kromě soboty…“


Také, když jsem odjížděl z ostravského Telepace při prvním nahrávání, dostala cesta obdivuhodný charakter. Martin Žucha ze skupiny JMC, který mi nabídl odvoz, se mě zeptal „a v kolik ti to jede?“ „o půl jedenácté“ odpověděl jsem „ hmm, a kolik je?“ „za minutu čtvrt“ „hmm, …cože?! Dělej rychle jedem.“ Když řekl rychle, tak skutečně nepřeháněl. Kluci mi nahonem pomohli sbalit věci a já se vsunul do Martinova auta, které okamžitě vystartovalo kupředu takovým tempem, že jsem se rázem ocitl na zadním sedadle. Martin to prostě valil na plný plyn a my jeli přes Ostravu nejmíň stovkou. Kdo neuhnul zavčas, měl smůlu. Náhle auto zabrzdilo, Martin mě vysadil před nádražím a se slovy „snad to stihneš“ zabouchl a ujel. Bylo za minutu půl. S batohem a dvěma kytarami jsem prolétl nádražními dveřmi a po zakoupení lístku jsem se zeptal paní u pokladny, zda to ještě stihnu. „Uvidíme“, odpověděla mi, „ale jede vám to až z prvního nástupiště.“ „A kde to je?“ zeptal jsem se já. „Nahoře!“ Zněla její odpověď, ale to už jsem se sám řinul nahoru po schodech, v duchu přemýšleje 1o tom, jak můžou vlaky jezdit „nahoře“. „Kde je prosím první nástupiště?“ zeptal jsem se v prvním patře okolojdoucího pána. „O patro výš“ odpověděl mi, a to už jsem opravdu věřil, že nejsem v Ostravě, ale někde v Kocourkově. V tom ohlásil rozhlas „ukončete nástup do vlaku na Olomouc…“ a já se z posledních sil rozběhl k prvnímu nástupišti, kde jsem povzbuzován cestujícími v oknech naskočil do rozjíždějícího se vlaku. Spočinuv na chodbičce jsem se zeptal sedící paní: „Prosím vás, jede tento vlak přes Olomouc?“ K pobavení všech spolucestujících jsem dostal vyčerpávající odpověď: „Těžko…“

Naši čtyřkoloví cestovatelé ve svých vozidlech však také dostávají co proto. Ještě nejlíp dopadl Leoš Vala, který ve svém Wartburgu lámal všechny světové rekordy. Při cestě přes Zlín jej však zastavila motorizovaná hlídka našich zelených ochránců zákona. Leoš se jimi nedal vůbec vyvést z míry. Po dlouholetých zkušenostech instruktora v autoškole pootevřel okénko a spustil: „řidičský průkaz- prosím, technický průkaz- prosím občanský průkaz- prosím, osvědčení o emisích-prosím, osvědčení o pojištění vozidla- prosím, letecký průkaz-prosím, potápěčský průkaz-prosím, rybářský lístek-prosím, maturitní vysvědčení- prosím, osvědčení o chovu dravé zvěře-prosím…“ a po předložení všech průkazů se jen líbezně pousmál a zeptal se „udělal jsem snad něco?“ Zkoprnělí zelení se po sobě jen zmateně koukli a pravili: „A kam vlastně jedete?“. Když jim Leoš odpověděl, tak se jen uklonili a navrhli, že pojedou před ním a ukážou mu cestu a dodali: „kdybyste někdy něco potřeboval, stačí jen zavolat.“

Nebylo by spravedlivé, kdybych opomenul také Lukáše, který, ač vlastní průkazku na vlak a může jezdit zdarma, má s cestováním také problémy. Většinou se stává, že poté, co se dozví, co dobrého bude k jídlu, nenápadně zpomalí natolik, aby mu vlak těsně ujel a pak se mezi slastným přežvykováním omlouvá, že kvůli tomu musel zůstat na večeři. Je také proslavený zejména svými pozdními výstupy z vlaků. Při první paprsčí cestě do Polska se totiž natolik zaposlouchal do zvuku strun své kytary , že přejel o půl zastávky a při vyskakování dopadl přímo na svůj milovaný nástroj, který jen z velkou námahou vydržel tento nápor. Po dojezdu se nám pak chlubil, že jel také i stopem-při bližším ohledání jsme se ale dozvěděli, že pouze z jednoho konce Cienciny (což byla naše vesnice) na druhý.

Nejčastějšími problémy jsou ale nevypočitatelné spoje, které se zpožďují právě o tolik minut, kolik je třeba pro chycení dalšího. Při cestě na jeden z koncertů nám právě jeden takový ujel a my šli pěšky. Najednou však přišla taková dešťová smršť, že jsme po uvážení sklapli deštníky a převlékli se do plavek. Při pochodu nás najednou zastavil Obluda voláním: „momént, momént, zvoní mi mobíl“. Protože však byl telefon až na dně batohu, museli jsme z něj všechny věci vyházet na déšť. Na mobilu však byla pouze sms zpráva od našeho motorizovaného Leoška: „Jak se vám šlape“. Po ukončení Obludova záchvatu jsme zvolili jeho batoh paprsčí cestovní pračkou a naházeli mu do něj všechny (i naše) promočené věci. Od té doby se však Obluda ukazuje pouze jako další motorizovaná jednotka, na což my, větrem ošlehaní cestovatelé pohlížíme jen s největším pohrdáním.

Jiřík