Paprsky, jak už jste mohli poznat, nejsou jen hudební skupinou, ale také společenstvím, provozujícím aktivity všeho druhu. Jednou z nich je také sport. Těžko byste našli třeba lepší partu na stolní tenis (pokud byste nehledali mezi profesionálními hráči), nežli chlapce a děvčata z Paprsků. Potvrdit to mohou nejrůznější farnosti, jejichž ping-pongové osazenstvo jsme po zásluze „vyklepli“. Aniž bychom se hledali, sešla se mezi námi prostě úplná elita – jako vzor poslouží třeba „frydečačka“ Kristýna, dle mých výzkumů svého času druhá na juniorském mistrovství ČR, nebo stále aktivní a na čelních příčkách žebříčku se pohybující Šaňo.


Stolní tenis však není jediným sportem, ve kterém „excelujeme“. Gogo s Rosničkou například drtí jednoho soupeře za druhým v nohejbale – a to dokonce dle oficiálních zpráv bez bot a ve svátečním oblečení. Volejbal, musíme popravdě uznat, není zase na špici naší obliby, ale pokud Rosnička nezničí míč (schválně se ho zeptejte, a byl to můj míč!), docela si spokojeně vyhrajeme.

Sportem zcela univerzálním je ale fotbal. Hrají ho všichni, bez rozdílu hmotnosti či pohlaví, o to však s větší vervou. Pravda, techniky se nám vždy nedostává a soupeři často skončí jako květinky (zlití a pečlivě okopaní), snahu je však třeba ocenit. Při našem letošním koncertování nás osud zavál i do Klokot u Tábora. Tam, zcela náhodou byla zrovna parta španělských brigádníků, kteří po mírných jazykových potížích vyzvali naše chlapce na mezinárodní „přátelský“ zápas. Naši nastoupili v sestavě: útok – Toník „ostrostřelec“, hrající kapitán Martin1 „nebojsa“ a Rukáš „cože?“, obrana Gogo „jakotank“, Martin2 „neprojdou“ a Martin3 „!“. Naši svatyni hájil skvělý bubeník Daisy. Křídla jsme měli přistřižená, zálohu jsme zaplatili předem. Ostatní střídali. Španělé nastoupili ve své nejsilnější sestavě, za všechny jen: „pozor na toho červenyho!“ a „ten černej je dobrej!“

Po chvíli jsme už prohrávali 2:0. Náš gólman a bubeník Daisy se totiž domníval, že ke „kopačáku“ je třeba ještě přidat „virbl, paličky a činely“ a ihned pro ně odešel. Španělé tedy využili naší prázdné branky a bezostyšně skórovali. Ani naše úderná obrana, povzbuzovaná od základní čáry skvělými roztleskačkávami (děvčata, děkujeme!) nestačila této pohromě zabránit. Tu se však v našem družstvu vynořily osobnosti. Toník, náš nejlepší hráč a mimo jiné jediný Paprsek, který kdy hrál fotbal závodně, nádherně snížil. Obešel dva Španěly a střelou k levé tyči vykřesal naději. Za chvíli mohlo být srovnáno. Martin2 poslal nádhernou přihrávku Rukášovi, Gogo zařval, ať dá Rukáš „nůžky“, ten však odešel a po chvíli se vrátil s nožem, jestli to bude stačit?!

Třetí gól Španělů vpravdě za moc nestál. Jen se tak převalil přes ruce našeho brankáře a moc bych za to nedal, že šel mimo. Ale měli jsme postavené pouze tyčky do výše prsou a nechtěli jsme se s ohnivými Španěly hádat. Opět se však vynořil Toník a poslal střelou „z voleje“ míč přímo mezi nohy španělského gólmana. 2:3 a ještě nějaký čas k dobru. V tento okamžik začala úřadovat naše obrana a několika skvělými zákroky zvrátila španělskou ofenzívu. Navíc nečekanou střelou vydobyl hrající kapitán Martin1 náš třetí úspěch a bylo srovnáno. Dlouhé tahanice z jedné strany hřiště na druhou každým okamžikem zaváněly gólem, ale oba brankáři byli neprůstřelní. Až do 36. minuty. To se Gogo, nespokojen s postupem našich útočníků vydal sám z druhé vlny do pokutového území. Jakoby přitahován magnetem se k němu přikutálel míč, Gogo zařval, dal ránu jako z děla a skóroval. Nebyl to příliš hezký gól – významně se podobal tomu třetímu španělskému a navíc to odnesly 2 zrovna procházející nic netušící osoby, ale co je doma, to se počítá.

Nyní nastal urputný boj. Španělé se vrhali do akcí jako draci a snažili se nepříznivý stav opět zvrátit ve svůj prospěch. Hráli lépe a jen díky štěstí bylo skóre stále 4:3 pro nás. Vše ale vyřešila osudná, 56. minuta. Kde se vzal, tu se vzal vlčák a zakousl se jednomu Španělovi do lýtka. Chvíli na to přiběhl jeho majitel a seřval nás, že hrajeme na jeho poli. Museli jsme tedy pole opustit a najít si na dokončení jiný plácek. Ten jsme sice našli, ale na neposečené louce se hrálo velmi špatně a každou chvíli bylo nutné hledat míč, který zapadl ve vysoké trávě. I zde nás ovšem Španělé přehrávali a nebýt toho, že se rozehrál předtím nepříliš výrazný Martin3, bylo by s námi zle. Ten, maje dle našeho mínění předky někde ve střední Americe, se cítil v trsech trávy a křoví jako doma. V okamžiku, kdy dostal míč, už k němu nikoho nepustil. Bylo až obdivuhodné pozorovat, jak se bránil náporu tří španělských útočníků tak, že zalehl i s míčem, a najednou se objevil na druhé straně hřiště. V posledních minutách už ale žádná branka nepadla, a tak jsme s velkým úspěchem a zadostiučiněním odcházeli z hřiště, ošetřit zraněného Španěla.


Jakubík, který celý zápas pozoroval jen z povzdálí nám pak připravil zajímavou odměnu za vítězství – do půl jedné v noci jsme zkoušeli nové písničky. Ale, to už je úděl sportovce: trénovat a trénovat.

Jiřík