Stejně jako v minulých letech se rozhodli Paprsci strávit část svých zimních radovánek ve Veselé. Rozdaly se pokyny a akce s názvem „Veselo na Veselé 2001“ mohla odstartovat. Tradiční problémy s několikakilometrovým výstupem po strmé cestě nahoru k místu našeho ubytování byly ještě znásobeny letošní nadměrnou nabídkou sněhu. Nejlepší vozidla cizích značek, vyzbrojená zimními pneumatikami a sněhovými řetězy se marně pokoušela zdolat dvacetistupňové stoupání. Teprve za pomoci silných rukou a připravených lopat se nám podařilo s vypnutím všech sil vyjet alespoň o kousek výše k místu, kde se dalo zaparkovat. Tam už se na nás usmíval svěží Láďa se svojí „stodvacítkou“ vyzbrojenou pouze letními pneumatikami a výsměšně se nás ptal, jestli nemá vyjet ještě o kousek výš, abychom se všichni na malé parkoviště vlezli. Ač vysíleni, došlo ke „krvavé“ koulovačce, při níž měl Láďa pramalou šanci zvítězit. Bojoval statečně jako lev, ale po skončení bitvy připomínal spíše ledního medvěda.

Hrdi na svůj výkon jsme zanechali nebohého sněhuláka Láďu na místě a vydali se kvapem k vyhřáté faře, kterou podle dohody měl vytápět už od oběda Otík. Zdáli jsme slyšeli petardy, kterými pravděpodobně někdo hodně předem oslavoval silvestra. Nakonec jsme ověnčeni batohy, lyžemi a vybaveni domácím cukrovím dorazili k prahu našich tužeb. Najednou se však rozletěly dveře, vyvalila se mračna dýmu a objevila se klející černá postava s trojzubcem v ruce. „Čééééééééért“ zařvala vyděšená Lucka a rozeběhla se kvapem zpět k autům. „Čéééért“ zařvala Elen a skočila do náruče Dušanovi. „Auuu“ zařval Dušan, protože mu při skoku Elen přišlápla nohu. „Otíííík“ zařval radostně Gogo a vrhl se na mouřenína. Vskutku, byl to Otík, který přivítal výpravu obvyklými nevybíravými slovy, z nichž jsme nakonec pochopili, že ony petardy, které jsme prve zaslechli nebyly ve skutečnosti výbuchy radosti ale kotle, který vytápěl faru. Při jednom z výbuchů však kotel nadskočil, rozpojily se komínové trubky a při snaze o částečnou úpravu rozrazil výbuch Otíkovu hliníkovou lopatu tak, že vypadala jako trojzubec. Naše představy o vytopené faře byly tytam. Rosnička navrhl, že bychom měli zavolat hasiče, ti by alespoň „vytopili“ faru vodou, ale podle ztrnulých obličejů usoudil, že to není zrovna šťastný, ani moc vtipný nápad.

Takže všichni převléct, kluci spravovat kotel, holky větrat a smývat saze. Během hodiny bylo vše opět v nejlepším pořádku, kotel už opět pěkně vyhříval faru a my, zničení, umazaní a zcela vyčerpaní jsme ulehli na připravené matrace. Najednou se objevil Láďa, na kterého jsme úplně zapomněli. „Vy si tady už přes hodinu válíte šunky v teple a mě jste nechali mrrznout zahrrabaného na parrkovišti! Pojďte mi někdo pomoct s brramborrama.“ „Néééé“ zaúpěli kluci, ale poctivě se zvedli a šli s Láďou pro nezbytné potraviny.

Den druhý. „Vstávat a všichni na svah“ zvolal v jedenáct hodin Láďa, který už se nemohl dočkat svého oblíbeného vleku. Ostatní se ještě vyčerpaní ze včerejších dobrodružství pomalu převalovali na matracích, ale nezvedali se. Teprve zima vyvolaná vychladnutím kotle a Láďovým nešetrným otevřením oken nás vyhnala z pelechů. „To si vypiješ, padouchu“ zvolal Dušan, ačkoli nebylo jisté, zdali jeho slova nepatří Peťovi, který celé ranní vstávání po vzoru paparazziů dokumentoval na svůj fotoaparát.

Po snídani jsme se vydali na svah. Nebylo tam ještě mnoho lidí, tak jsme se zaradovali, že přece jen nejdeme tolik pozdě. Zmrazila nás však slova našeho známého vlekaře, který nám sdělil, že všichni už odešli na polední pauzu. Nicméně svah byl prázdný a naše těla toužící po jízdě dolů a Láďovo po jízdě nahoru se nenechala dlouho pobízet. Jezdili jsme prostě bravurně. Někteří se i udrželi na lyžích, dostali jsme dokonce pochvalu od vlekařů, že letos to konečně vypadá, že jim nerozoráme celou sjezdovku.

Na faru jsme se vraceli příjemně unaveni a těšili se do teploučka. Přivítala nás však zima lezoucí za nehty. Zaútočili jsme se tedy na Otíka, proč nezatopil. Ten nám smutně odvětil, že jej od kotle vyhnal nově přišedší Míra, který se rozhodl ukázat, jak se topí na Slovácku. Vtrhli jsme ihned do kotelny, kde se slastně procházel kulturista Mirek pouze v plavkách a vysvětloval nám, že nejprve je nutné vytopit pořádně kotelnu a poté pustit teplo do ostatních místností. Mirek měl sice svaly jak Frištenský, ale nás bylo mnoho a ani marné vzpírání jej neuchránilo od poctivé odplaty. Zapadl do závěje s takovou elegancí, že jsme se dohodli, že si to musíme někdy zopakovat.

„Tak a konec pokusů, od zítřka vám ukážu jak se topí na Hané“ zavelel velikášsky Gogo, za což byl odměněn potleskem a následoval o něco méně úspěšně Mirka. Nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme u osvědčeného Otíka, který přes všechna trápení s kotlem přece jenom topil.

Den třetí. Kritický den. Došel chleba. Došlo máslo. Došel čaj. Došel Staňa a byl okamžitě oloupen o veškeré jídlo. I tak ale bylo nutné dokoupit zásoby. Vydali jsme se tedy do obchodu. Tam už nás znali z dřívějška a vítali nás slovy: „No, nazdar, kolik to bude letos – opět denně 50 rohlíků a 6 chlebů?“ „Tolik jsme nikdy nekupovali, maximálně 30 rohlíků…“ divil se Otík. Pak vyšlo najevo, že loňští kupující bezostyšně olupovali své spolubydlící tím, že po cestě k faře vždy snědli 20 rohlíků a 1 chleba a nám pak odevzdávali zbytek s tím, že „oni nesnídají“. Byla jim přislíbena ukrutná pomsta a se smějícími se prodavačkami jsme se domluvili na nových dodávkách.

Další dva dny proběhly vcelku v klidu. Jídla bylo poměrně dost, kotel už nevybuchoval, občas tekla i teplá voda a vlek jezdil od rána do večera. Nadešel den poslední, neděle. Staník jako odměnu za uloupené jídlo přetočil nenápadně během noci všem hodinky o hodinu kupředu. Ráno pak probíhalo ve zmatku nevídaném – více než tucet zmatených nocležníků pobíhalo sem a tam s tím, že už je čtvrt na devět a my jsme nestihli mši, na které jsme měli hrát. To vše pozoroval Staník ve skrytosti ze svého spacáku a šíleně se smál. Ze zmatku nás vysvobodila teprve Lucka K., která jako jediná spala doma, tudíž měla hodinky v pořádku a o půl osmé zvonila u dveří, co se to u nás děje. Najednou jsme vše pochopili. Není půl deváté, ale teprve půl osmé. Čili… „máme dost času na to, abychom Staníka vykoupali ve sněhu“, shodli se všichni…

Následovala pokojná nedělní mše po níž se někteří rozjeli do svých domovů, oslavit Nový rok poutěmi na sv.Hostýn, sv.Kopeček a nebo třeba v kruhu rodinném. Jiní zůstávali ještě ve Veselé, ale všichni už se těšili na další rok plný překvapení, radosti a nových setkání.

Jiřík