Na náš poslední výlet do Polska jen tak nezapomenu. A myslím, že naši hostitelé také ne. Už když jsme vyjížděli a já tvrdil, že hrajeme v Bilgoraji, dělal si ze mne tatínek legraci, že jedeme hrát až na Ukrajinu, do Lvova. To jsme však ještě netušili, že nás čeká úmorná jedenáctihodinová „štreka“, na jejímž konci se objeví cedule s nápisem Lvov 80 km.

Vyjeli jsme autobusem brzy ráno. Přesněji v 01:30. Okamžitě jsem si zabral místo na zemi v uličce, abych se aspoň trošku vyspal. Potěšilo mne, že si bubeník Daisy tentokrát nevzal bicí dovnitř autobusu, aby cestou trénoval. A tak, ukolíbáván českými cestami a Láďovým technickým výkladem o paralelním zapojení osmi integrovaných obvodů, jsem se ponořil na čas do spánku. Ze spaní jsem se usmíval, což dokazují očití svědkové, kteří tvrdí, že mi český celník na hranicích „šlápnul do úsměvu“. Zatímco ostatní byli dávno vzhůru, mě si nikdo v uzavřeném spacáku nevšiml a celník, procházeje uličkou, zlehka přitlačil mou hlavu k zemi. Vehementně se mi omlouval, ale co mi to bylo platné, když můj spaním a celníkovou nohou zdeformovaný obličej nechtěli na polské straně uznat za shodný s fotkou v pase. Naštěstí se záhy vše vysvětlilo a my vyjeli dál.

Nevím, jestli jste už někdy jeli bagrem, ale polské silnice tuto představu dokonale splňují. V bagru se také nedá spát, strašně to drncá, převaluje se ze strany na stranu. Vážně jsme v jednu slabou chvilku šli poprosit řidiče, aby raději zajeli o kousek delší cestu, ale po dálnici, ať můžeme usnout. Pánové řidiči s pochopením konstatovali, že my už jedeme po dálnici, což prý jsme mohli poznat už podle toho, že nám kolem oken nelítají kusy bláta a přejeté slepice. To nás téměř uklidnilo. Jediný, kdo se mohl pochlubit klidným spaním, byl baskytarista Jarda, který byl na podobné drncání a hluk zvyklý z „intru na AG v Kroměříži“.

Konečně jsme dojeli. Bylo půl jedné odpoledne a na nás už od devíti čekaly netrpělivě polské rodiny, ve kterých jsme měli strávit následující noc. Při rozebírání to vypadalo jako na trhu, každá rodina chtěla získat „někoho lepšího“, překřikovali se navzájem, trhali nás z ruky do ruky, a tak naše paní domácí odcházela zklamaně, protože se jí už nepodařilo uzmout žádná děvčata, ale přesto docela spokojeně, protože z těch „chlopů“ co zbyli jsme prý my tři vypadali nejobstojněji, jak kdosi poznamenal - bardzo fajne chlopy.

Abych upřesnil – my tři znamená já, kytarista Rukáš a zvukař akustik Láďa. V domácnosti už na nás čekala připravená sprcha a jídlo. To bylo vskutku královské. Zatímco jiní se nám později přiznávali, že měli tradiční polskou červenou polévku nejasné chuti s rýží, sádlem, bramborami, snad i marmeládou, nudlemi a horou oblíbeného kopru, my jsme hodovali na krajáči kuřecí polévky, hoře masa s kuřecími smaženými kýtami, křídly a dalšími pochutinami s bramborami, plnou mísou salátu, rajčaty, okurkami a samozřejmě všudypřítomným koprem. K tomu všemu džusy, káva i víno dle chuti. Nakonec nám ještě paní domu přinesla plný tác zákusků s tím, že jej bezpodmínečně musíme sníst. Láďa sice namítal, že Česká republika není zas tak chudá země, ale pod horami potravin se nezmohl na další odpor.

Po spořádání všech pochutin jsme slušně poděkovali za oběd. Tu paní domu odvětila: „To nebyl oběd.“ My jsme strnuli. Představa, že jsme naší rodině vyjedli zásoby na celý víkend a nedej Bůh na celý týden nás pořádně zpražila. Paní domu však pokračovala: „To byl jen takový předkrm. Oběd dostanete, až se vrátíte z pruby.“ Jenom jsme doufali, že polský oběd nebývá tak vydatný, jako byl tento „předkrm“.

Před odchodem na společnou zkoušku jsme se pokusili o nevázanou česko-polskou konverzaci, která nám šla až nečekaně dobře. Pouze Láďa zarytě mlčel a dokonce i na dotaz, který položila paní domu, jakými jazyky mluvíme, jsme museli odpovědět za něj – „Wladek zna jen česky, a to ještě blbě.“

Před druhou odpoledne jsme odešli na zkoušku. Okolí festivalu vypadalo nádherně, na otázku „Ile bendže ljudi na festivalu?“ nás překvapili dvěma až třemi stovkami posluchačů, co víc jsme si mohli přát. Já jsem však náhle začal pociťovat nevolnost z nedospané noci a cesty autobusem. Vše jsem sváděl na přejedení a sluníčko, které docela připalovalo. Po zkoušce jsme se rozešli opět ke svým rodinám, naše vystoupení mělo začít až o půl desáté, sraz jsme tedy měli na místě v devět.

Doma jsme si opět povídali s našimi hostiteli a tu jsem zjistil, že mi nedělá dobře ani rychlá polská řeč, ani naše odpovědi, zkrátka jakýkoli zvuk. Zejména babička měla neuvěřitelnou kadenci, kterou vždy zakončila slovy „rozumietě?“ a my ze slušnosti kývali, což ji jen povzbuzovalo k dalším výkonům. Po probrání polských dějin, spisovatelů a řekl bych že i několika receptů na guláš, se stará paní konečně odmlčela a nastal čas oběda. Co povídat, hostina byla ještě bohatší než prve, vepřové kotletky, paprika, kopr, ovocná mísa, zákusky, koláčky, kopr, na pití šťáva, hrbata, mléko (bez kopru), prostě hody. Po obědě jsem se rozhodl na chvíli ulehnout. Bohužel mě však babička nepustila ke slovu a začala opět vykládat, patrně posloupnost polských panovníků po meči i po přeslici. To už se mi ale točila hlava. Omluvil jsme se, poprosil jsem Rukáše, aby za mne vedl konverzaci a rychlým krokem jsem odkvapil na záchod.

Oběd jsem viděl znovu, v míse. Co jsme měli, to už jsem jmenoval dříve, takže se nebudu opakovat. Bylo mi špatně, točila se mi hlava, umyl jsem tedy aspoň po sobě záchod a šel si lehnout s tím, že to snad do devíti zaspím. Nebylo mi to dopřáno. Do pokoje vklouzla babička a svojí známou kadencí na mě spustila, že za to může gasowana woda, kterou jsem prve pil a jala se mi vyprávět posloupnost polských panovníků odznova, abych o nic nepřišel. Snad i kvůli tomu jsem navštívil ubikacyji ještě dvakrát a o půl deváté jsem už věděl, že bych koncert nezvládl. Rukáš s Láďou tedy odešli sami a já konečně usnul.

Probudil jsem se až ráno, čilý zdravý a s chutí do práce. Vedle mne podřimoval Rukáš, ve vedlejším pokoji Láďa. Po snídani jsme se vydali na mši a na další koncert. Ten hlavní jsem bohužel prospal. Rozloučili jsme se s rodinou a pak hajdy domů, na Moravu.

To vše píšu jen tak na vysvětlenou, protože mi nikdo nechce věřit, když na otázku „jaký byl festival?“ odpovídám prostě „nevím“.

Jiřík