Jak už název napovídá, půjde i v této povídce o vzpomínky na Polsko, ale nejen na ně. Sice jde o náš dávnější pobyt, přesto jsou však zážitky nezapomenutelné.

Naším hlavním stanem, místem, kde jsme obvykle bydleli, spali, vařili si a také i cvičili, byla stará fara v Ciencině. Podobně jako mnoho far u nás, i tato byla obývána jen sporadicky a proto jsme měli k dispozici všechny místnosti snad až jen na dvě kanceláře, které byly (jak jsme naznali po mnohých neúspěšných pokusech) pevně uzamčeny. Z fary jsme podnikali výpravy, na faru jsme se znaveni vraceli oddychnout si a načerpat nové síly, nebo, jak někdo vtipně poznamenal, i cvičit. Někdy jsme se vracívali po skupinkách, zkrátka, jak měl kdo velkou chuť dostat se zpět.

Tak tomu bylo i toho dne, kdy se „objevil“ otec Wladislaw. Nejvíce unaveni byli Toník s Otíkem a proto si vyžádali jediné klíče od fary, s tím, že tam poběží dřív a pak nám otevřou. Pak se opět naše skupinka roztrhala a jako druhý došel na faru Gogo. Po zkušenostech s nefunkčními zvonky pomačkal postupně všechny odshora dolů. Po chvíli ticha se ozval reproduktor poněkud povědomým, ale zkresleným hlasem: „Któ tam?“. Gogo si nebyl moc jistý, ale zkusil to: „Nedělej si legraci, Otíku, a pojď mi otevřít!“ Ozval se hurónský smích a za chvíli už Oťa otevíral dveře.

„Ty, Oťo, já bych tě nebyl poznal, kdyby ses nezačal chechtat,“ poznamenal Gogo. Na to si šli oba odpočinout do horní místnosti. Po čtvrt hodině se ozval opět zvonek- to přišla skupinka děvčat spolu s Láďou. Stejně jako i předchozí příchozí, jali se zvonit postupně na všechny zvonky. Tu napadlo Otíka: „Ty, Gogo, ty umíš tu Polštinu předvádět líp, zkus jim něco říct!“ Po krátkém dohadování při neustálém zvonění zvedl Gogo telefon a vyhrknul: „Któ že wy na tu býli prijechali nie bendže krówky i mluwicyji z przewychodania …“ a podobné nesmysly. Na druhém konci drátu bylo netrpělivo a odpověď byla nasnadě: „Nedělej si fórky a otevři, už máme hlad.“

Dále konverzace pokračovala: „Któ u aparata tělefonnégo? Ja nieznam was proč wy zwoníly i kto was tu něhau wy zpytály Dariusz Sputo?“

Jméno bylo povědomé, „perfektní“ polština skupinku znejistila, a proto byla odpověď nasnadě: „Darek, ano, ano, ták, ták, my od Darka“ a v povzdálí byly slyšet hlasy „je to Gogo“, „není to Gogo“, „kdo je to?“ „Aby to tak byl farář“ a další a pokračovali: „My chtěli otevřít, prosím dveře otevřít“. A opět hlas z telefonu „Ták, ja něbyu što takego tam nězwyčajnego i pamedorky u něgo, zwyčajne ja uběgam ně tak do Wengierske Górky.“ Skupinka byla z překotné (a nesmyslné) polštiny zmatena. Teprve poté jim šel Otík otevřít. Holky hned vyhrknuly: „Otíku, kdo to mluvil do telefonu, že to byl Gogo?“ – „Cože, jaký telefon, Gogo spí nahoře“ odvětil Otík, což si svědomitá děvčata ihned šla ověřit, aniž si uvědomila, že odpovědní telefon je právě i v oné místnosti, kde zrovna Gogo předstíral spánek.

Otík ale kontroval: „Že vy jste pomačkaly všechny zvonky a zvonili na otce Wladislava?“ Děvčata byla zmatená. „Jakého Wladislava, ale jo, my jsme s Láďou mačkali všechny zvonky“ – „A do prčic“, překládám jemně Otíkovu poznámku „on přijel otec, byl v kanceláři a hrozně se rozčílil, že tu děláme binec a řveme. No jestli jste ho naštvali, to bude pěknej průšvih. Jděte se hned omluvit!“ Děvčata poslušně odkráčela klepat na kancelář, ale za chvíli byla zpátky, že prý je kancelář zamčená. „Tak to už on asi odjel, on říkal, že musí pryč, viděli jste venku takové bílé auto?“ zeptal se Otík. Skupinka provinilců raději souhlasila, že nějaké bílé auto tam snad bylo. „Je tam ještě?“ ptal se znovu Otík. „Ne, ne, už asi odjel“, přispěchal s odpovědí Láďa, který se běžel podívat ven.

Nic naplat, celý další pobyt v Polsku se provinilá děvčata s Láďou strachovala, zda si nebude otec Wladislaw na nás přece jen stěžovat. Láďa k tomu podotkl: „Já to hned věděl, že to nemohl být Gogo, to byl úplně jiný hlas, holky mi nechtěly věřit, jó, kdyby mě poslechly, tak nebyla ostuda.“

Další asi 2 měsíce se o události ani po návratu domů nemluvilo. Provinilci byli rádi, že už nikdo dál nerozpitvával jejich přečin, Otík, Gogo a Toník se tajně bavili. Jeden z noclehů na dalších koncertech byl poblíž Olomouce. Byla tam škola, kterou jsme měli propůjčenou na cvičení i na spánek. Byla kousek od kostela, měla prostorné místnosti, ale hlavně – měla venkovní dveře otevírané přes zvonky s telefonem. Jinými slovy, kdo neměl klíč, musel zazvonit na někoho uvnitř, aby mu otevřel.

Toho dne trávili poobědovou siestu ve škole právě Otík, Toník a Gogo. A právě stejná skupinka osob jako v Polsku přišla k venkovním dveřím. Nemajíce klíče, zazvonili a vesele se bavili pospolu. Po domluvě zvedl sluchátko Gogo a stejným hlasem jako v Polsku promluvil: „Któ u aparáta tělefonnégo?“ Na druhá straně se rozhostilo hrobové ticho. Po necelé minutě se celou vesnicí rozezněl zvučný hlas našich děvčat, která svorně zařvala: „TÝÝ HADÉÉÉÉ!!!“

Každý „dobrý“ vtip musí mít i odezvu, která tentokráte spočívala v tom, že tři naši výtečníci nemohli po zbytek turné nalézt své boty a poctivě odcupitali všechny zbylé cesty po vlastních chodidlech.

Jiřík