Kdepak, tato povídka nemá nic společného se známou operetou Polská krev od Oskara Nedbala , pouze zahrnuje veškeré útrapy, které jsme prožili na jednom ze svých putování.

Léta Páně 1998 jely Paprsky na svůj už druhý výlet do Polska. Všichni už byli nadrženi na nová setkání se starými přáteli a jen Rukáš se nepochopitelně zabýval četbou knihy „Rumunsky snadno a rychle“. A tak jsme se velmi brzy ráno vydali na cestu vlakem.

Správně, kdo jste četli pozorně všechny naše povídky, tušíte už určitě, že to bylo ono osudné vstávání o čtvrt na pět ráno. Znaveni, umořeni horkem a znuděni Gogovými vtipy dorazili jsme konečně do vesnice s názvem Ciencina (čti čenčina nebo tak nějak podobně). Tam na nás kupodivu nečekal náš hostitel Darek a ani fara, na které jsme měli přespat nebyla zdaleka prázdná. Po chvíli váhání jsme vyrazili k Darkovu domu na druhém konci vesnice. „Kurka wódna“, zvolal Darek, když nás uviděl a zůstal stát s otevřenými ústy a zíral nepřítomně na nás. „Wždyť jste měli přijechat až zítra?!“.

Nedalo se nic dělat. Fara obsazená, Darek tlukoucí hlavou o zeď a Jakubík marně se snažící oživit svůj mobil-to byly stěžejní body které nás vyburcovaly k činu. Tedy Otíka. Vletěl na faru a po chvíli rachocení nádobí, bouchání lavic a tygřího řevu vyšel na chodník zástup malých polských ministrantů v čele s knězem a Otíkem. „Prosím tě, cos jim to řekl, že tak rychle utekli?“, ptali jsme se Otíka, už uvelebeni ve farních křeslech.„Já? Vždyť já neumím polsky…“ odpověděl Otík. No, ale spát už jsme měli kde a brzy už bylo slyšet jen naše spokojené oddychování a Rosničkovo otřesné chrápání.

Další dny už byly naplněny prázdninovými radovánkami a když jsme se dověděli, že nám Darek zařídil bazén, neznala naše radost mezí. Bazén byl sice až ve vedlejší vesnici- Wengierské Górce, ale ani to nás neodradilo. Naše touha po vodě byla natolik velká, že se neudržel ani Láďa, a přestože neměl plavky, skočil i v šatech do bazénu (nutno dodat, že se ale předtím držel velmi pevně a tři z nás jej museli táhnout než se pustil) . „Za písničku“ jsme se pak chodili čvachtat každý večer-tedy už v době po zavírací době-od 21:00 do 23:00.

Podobně, jak náš týden započal, tak také skončil. V sobotu jsme se byli naposledy vyráchat v bazéně a na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili na moment na místním hřišti, kde probíhal zábavný večer s hudbou při příležitosti ukončení prázdnin. Při pohledu na taneční parket naznal Toník, že je třeba naučit Poláky polku. Co dodat, pomalu skomírající zábava dostala pod Toníkovým vedením nové grády a náš večer se protáhl asi do půl druhé. Na faru jsme došli opět zcela znaveni, těšíce se na vyhřáté spacáky. V dobrém rozmaru jsme ještě udělali „večerní úklid fary“, abychom mohli ráno vyrazit ihned po mši domů. Ve tři hodiny jsme tedy usínali, aby nás v šest ráno vzbudil tentokrát Darek, že musíme hrát na ranní mši. Přes veškerou snahu, s ospalýma a ulepenýma očima se nám podařilo obstarat potřebné hudební nástroje až teprve o půl osmé, takže jsme ranní „sedmou“ mši nestihli. „Newadí“, řekl Darek, „budete chrát na osmé.“ Přes veškeré přemlouvání se nám jej nepodařilo přesvědčit, že jsme ještě nesnídali a že bychom raději to hraní protentokrát vynechali. „Po mši swientej na wás počkají sestrzičky a odwezou wás autem až na chránice, takše se nemusíte starať o wlaky. Stejně wám dnes jechá jenom jeden a ten byste už nestihli.“ dodal a zmizel pryč. Dobrá tedy, řekli jsme si, uděláme si malou oběť a odehrajeme tu mši a až po ní posnídáme. Začala mše, při níž jsme zahráli pět nebo šest písniček a po závěrečném požehnání jsme se chystali odejít. Na konci písničky se však začali lidé vracet zpět do kostela. „Asi se jim to líbí“, usuzoval Rosnička, „přidáme ještě jednu“. Přidali jsme ještě jednu, zazvonilo a začala další mše. Nic naplat, odehráli jsme ji také, sice už na pokraji sil ale utéct už jsme nemohli (sbor i s nástroji stál totiž po boku hlavního oltáře).

Po závěrečném požehnání jsme zahráli písničku, na jejímž konci se lidé začali vracet do kostela… „Čtyři mše tady dneska určitě po sobě nebudou! Vždyť je to dědina, taková díra… Asi se jim to fakt líbí. Dáme teda ještě jednu úplně poslední písničku“ naznal velký šéf. Po zazvonění na další mši změnil názor i barvu. „Ústup“ zavelel mocným hlasem, ale to už nám vysvětloval Darek, který se opět nějak zjevil, že to nejde, že už musíme odehrát i tuto mši. Spíše než jako Paprsky jsme vypadali jak sedláci u Chlumce. Kruhy pod očima, vyhládlí až na kost (tedy až na Goga, který má kosti vnořené v něčem jako rybí tuk), podlomená kolena a třes téměř opilecký. Odehráli jsme mši (pro jistotu bez přídavku) a vrhli se ven z kostela (ne tedy úprkem ale maximálně úspornou chůzí, aby nám ještě zbylo trochu sil i na odjezd). Tam už na nás čekal Darek poděkoval nám a s úsměvem sdělil, že sestřičky už odjechaly pryč. „Jak odjechaly, to jako že odjely?“ zeptal se Otík. „Chápeš to dobře“ zavtipkoval Darek. „A kdo nás tedy odveze na hranice?“ zeptala se Terezka. „CHádej-no przece niiikdo“ hýřil vtipem Darek. „Ale jak se teda dostaneme domů, vždyť musíme zítra do školy, vždyť je prvního září?!“ vyjekla děvčata. „Wy to nehápete“ odpověděl už trochu nervózně Darek, neboť příval slov jej poněkud zmátl. „Nejsou sestrzičky, nejsou chránice, wy nejechali dneska domů“.

Takže si to shrňme: Byli jsme nevyspalí, unavení, hladoví, naštvaní a nyní ještě opaření Darkovými slovy. Kdyby v nás zůstal ještě kousek síly, byli bychom Darka ulechtali. Takto zůstalo jen při Otíkově: „Ty wóle…“ Holt přežít jsme to nějak museli. Naštěstí byl na faře telefon, kterým jsme obvolávali jednotlivé rodiče a známé, abychom jim dali vědět o svém uvíznutí v Polsku. Všichni rodičové už byli netrpěliví kde jsme a proto přijali naše telefonáty s úlevou. Pouze Toník přišel s podivným výrazem ve tváři a po chvíli přemlouvání nám interpretoval svůj rozhovor s maminkou:

- Ahoj mami, uvízli jsme v Polsku a dnes nám už nic nejede.
- A kdy teda přijedeš?
- Až zítra. Já volám jenom abyste neměli strach kde jsem.
- Tak dobře. A kdo vlastně volá?…

Když to uslyšel Darek, tak jen suše poznamenal: „Widisz, tos any nemusel wólat, wisz kolik kwůli wam budu muset plátyt za telefon do Ceské republiky?“

Jiřík