„Škoda žes nebyl s námi ve Zlíně hned od začátku, byla by dobrá povídka“, oslovila mě onehdy naše Velká malá Permonice. Proč se však nepochlubit historkou, která otřásla Zlínem a ještě dodnes si o ní se smíchem vypravují místní řádové sestřičky.

Rukáš má na rozdíl od většiny z nás obrovskou výhodu, a to, že může jezdit dráhou zadarmo. Alespoň do ukončení studia. A patřičně toho využívá. Už před rokem, když jsme křižovali mezi západními Čechami, jižní a severní Moravou nás dokázal překvapit nečekanými improvizacemi na téma „Co dělat, když nám ujede poslední vlak“. Ještě dodnes si mnozí pamatují na jeho „Né, tady ještě nevystupujeme, až další zastávku!“ při cestě do Ostrožské Lhoty. Pravda, počítali jsme trošku s malým zpožděním, ale pouze v případě, že vystoupíme zavčas. To se díky Rukášovi nepovedlo. A tak valná většina Paprsků cupitala pěkně 12 km po svých, doslova „mezi kapkami deště“, zato však pořádného slejváku a prakticky pouze pod pěti deštníky.

Nebo jeho autostop loni do Ostrohu. Po „pečlivé přípravě“ vlakových spojů skončil Rukáš sám v Brně bez dalšího spojení. Dokázal však svým nenapodobitelným způsobem „ukecat“ jednu paní, aby jej zavezla do Slavkova, přestože měla původně jet do Prahy. Po cestě se pak ve Slavkově vyklonil z okénka a vyděšenému řidiči sousedního automobilu nezbylo než souhlasit s tím, že si Lukáš přesedne k němu až do Veselí nad Moravou. Tam pak obtěžoval řidiče u benzínové pumpy tak dlouho, až se pumpař rozhodl, že jej raději odveze sám, neboť řidiči odjížděli z této pumpy raději na opačnou stranu a výstražně blikali na všechna protijedoucí auta, aby u pumpy nezastavovala. Pumpař tedy, aby uchránil svůj obchod od nečekané pohromy, raději na hodinku pumpu uzavřel a zavezl nechtěného hosta až do Ostrohu, kde Rukáš akorát stihnul konec první písničky koncertu.

Podobná situace nastala i přede dvěma roky, při cestě do Ostravy. To mě samotného Rukáš umluvil abych jel s ním. Povídám všem, nikdy více! Vlak nám samozřejmě ujel ještě v Olomouci a Rukáš navrhl autostop. V šíleném vedru jsme čekali 3 hodiny na výpadovce na Ostravu a divili se, že tu nic nejede, než nám jeden hodný pán poradil, že se cesta opravuje, tudíž je zde objížďka. Když jsme našli konečně správnou cestu, stopl Rukáš fanatického řidiče, který nám po cestě předváděl jízdu „bezdrža“, se zavřenýma očima a „po anglicku“ čili vlevo. Stěží jsme se v Příboru vypotáceli z auta. Raději jsme si šli odpočinout k benzínové pumpě a teprve po hodině jsme konečně nalezli odvahu k další cestě. Jak jsem se přesvědčil, Rukáš má zkrátka štěstí na šílence. Zastavil nám jeden mladý pán oblečený do pyžama, s kruhy pod očima a tikem na levém koutku. Jel prý z Českých Budějovic do Ostravy za manželkou, která zrovna rodila a prý vyjel hodně brzo ráno, čehož jsme si už také všimli. Cestu si doufám dovedete představit. Řekl bych, že místy se naše auto ani nedotýkalo země, proto naše nová „jízda smrti“ netrvala déle než 10 minut. Přijeli jsme do Ostravy zároveň s dalším vlakem.

Ale to všechno je nic oproti tomu, co se stalo letos ve Zlíně. První várka Paprsků dojela brzy odpoledne na nádraží. Po vysilující cestě k faře je uvítal Rukáš málo radostným sdělením, že „Jiří to všechno podělal, nespíme prý na faře ale u sester v klášteře u nového kostela.“ Nikoho ani nenapadlo, že by tuto situaci ještě ověřoval a všichni poslechli Rukáše s přesvědčením, že když je čeká u fary, musí to vědět. Stačilo deset kroků ke zvonku a vše by bylo jasné. Ale nestalo se tak.

Družina vedená Rukášem vyrazila na „Jižní svahy“. Sluníčko připalovalo, batohy naložené odspodu až navrch táhly k zemi a přilepovaly tílka nepříjemně k tělu. Už je to jenom kousek, tvrdil Rukáš na každém rohu, aby vysvětlil, proč nepoužívají městskou hromadnou dopravu. Když to řekl asi podvacáté, omdlela Zuzka. Podařilo se ji s velikým úsilím vzkřísit, ale nálada byla, takříkajíc podle Rukášova příjmení, poklezlá. Po dvou hodinách konečně zmožená výprava dorazila na „Jižní svahy“. Kde nic tu nic. Kostel rozestavěný, sestřičky v klášteře o ničem nevědí a bojí se otevřít výpravě, která připomíná spíše stádo vyhladovělých hyen než slušné poutníky. Aby se jich zbavily, poslaly je sestry raději k „Otcům saleziánům, ti už si budou vědět rady.“

Rukáš šel daleko včele výpravy, jednak, protože tvrdil, že ví, kudy se tam jde a jednak, protože si chtěl uchránit vlastní krk a jít uprostřed rozezleného davu zavánělo pořádnou nakládačkou. Konečně dorazili, ačkoli zlí jazykové tvrdili, že některá místa prošli díky Rukášovu vedení vícekrát. Saleziáni je přijali o něco srdečněji, snad také proto, že někoho napadlo, aby se před zvoněním na zvonky aspoň trochu upravili a jako mluvčího poslali Permoníka, která jako jediná si uchovala jakžtakž milý výraz ve tváři.

„Kterej kůň vymyslel takovou kravinu, že máte spát tady?“ ozval se kdosi z místních a vyčerpané stádo padlo. Někteří do mdlob, někteří na kolena a Rukáš do rukou těch, kteří vydrželi, a okamžitě dostal „deku“. Pak je otec vyvedl na terasu a podoben kněžně Libuši vztáhl dlaně a pravil: „Vidíte tam v dáli, kde se sbíhá nekonečný obzor a svým dotykem hladí poušť města, tam, kde se něžně kříží tramvajové koleje s vlakovými? Vidíte tam v dálce ty topoly? Kus za nimi je kostel, a u něj fara, na které máte spát.“ Do mdlob v ten okamžik upadli všichni zbylí.

Cesta.

Cesta cesta .

Cesta cesta cesta.

Cesta cesta cesta cesta…

Kolem osmé večer byli konečně všichni ubytováni. Šťastně uléhali do spacáků, necítili nohy své a popravdě snad ani cizí. Dodnes však netuší Rosnička, proč dostal deku, když přijel o něco později večer a pronesl citlivým hlasem: „Dnes je takový krásný vlahý večer, nechcete se trošku projít?“

Jiřík