Nesmrtelná poučka se nám letos opět připomenula při našem putování po českých luzích a hájích. Letošní turné nás zavedlo poněkud dále než obvykle, projeli jsme Červenou Vodou, Prahou, Táborem, Brnem a dalšími místy. Většina dní měla podobný průběh - krátký spánek, dlouhá cesta vlakem, zvučení, večerní koncert, úklid a opět to samé. Není divu, že naše domácí stravovací návyky padly už po prvních dvou dnech.

Ten, kdo byl zvyklý papat častěji než dvakrát denně, musel se se svými nadějemi záhy rozloučit. Měli jsme sice s sebou vynikající kuchařku, ale co to bylo platné, když auto se zásobami potravin přijíždělo pravidelně o 3-4 hodiny později, než byl čas k obědu. Nejvíce to odnesli kluci, skládající aparaturu. S vyplazeným jazykem doběhli k vozíku a s radostí v očích slintali nad dovezenými potravinami, takže jsme přejmenovali náš vozík na I.P. Pavlova (pozn. s naší dirigentkou Mirkou Pavlovou to nemá nic společného, ta neslintala).

Nikdy se však k potravinám nedostali, neboť museli vynášet i ostatní věci a posléze zapojovat dráty a káble. To i při největší rychlosti zabralo nejméně tři čtvrtě hodiny, takže k jídlu se dostali jedině 5-10 minut přede mší či koncertem, takže na pořádný gáblík opět nezbyl čas. Při mších pak přidávali do misky více hostií s nadějí, že se třeba kněží ustrnou a dají jim u přijímání nějakou navíc.

Zajímavý nápad měl náš „paparazzi“ Petr, který chodil po restauracích a postupně fotografoval vhodné pokrmy, které nám, nebohým klukům, ukazoval na obrazovce svého nového digitálního aparátu. Od tohoto nápadu však brzy ustoupil, protože jej z několika restaurací vyhodili, považujíce jej za nečekanou hygienickou kontrolu, nehledě na to, že měl také od nás brzy uslintaný objektiv.

Když se někdy náhodou podařilo poskládat aparaturu dříve, rozeběhli se vyhladovělí pomocníci k faře, kde na ně čekaly obvykle 2 chleby namazané marmeládou, které už nestačila halda děvčat spořádat. Losováním pak oba chleby připadly 2 šťastným výhercům, kteří pak byli lynčováni nenávistnými pohledy od ostatních hladovců a byli vyškrtnuti z přídělů na příští den.

Útrpné pohledy viděli naši posluchači v Hrádku, kde nenajezený sbor tupě zíral na zvukaře, který se provokativně dlábil u mixážního pultu a mastnou pusou na nás házel prasátka. Nutno dodat, že později jsme mu to oplatili a nepozvali jej na prasátko na rožni, jak ještě uslyšíte.

Někdy však přece jen vysvitla kapka naděje, to když se farnost ustrnula a ubytovala nás v rodinách. Někteří šťastlivci, kteří se dostali do bohatších rodin, okamžitě spořádali veškeré rodinné zásoby na prázdniny a zasytili své vyprahlé žaludky. Druhý den pak spokojeně odjížděli s blaženým výrazem ve tvářích zatímco rodiny je vyprovázely s pozdravem „Příště přijďte zas!“ a se sotva slyšitelným povzdechem „ale už ne k nám!“. Jiní takové štěstí neměli ani v rodinách. Zuzka, Lucka a Jana byly přijaty starým moskevským chlebem s omluvou, že druhý den už jim připraví něco extra. Děvčata se přemáhala, ale nakonec chléb snědla, přestože tvrdostí připomínal spíše podešev. Aspoň si nemusela čistit zuby, protože po dvou až třech pořádných kousnutích jim stejně žádné nezbyly. Druhý den ráno dostala opět ten samý moskevský chléb s dodatkem „přece to nevyhodíme prasatům“, a tak celá vyhladovělá přiběhla brzo ráno na faru losovat s chlapci o marmeládu. Tam už byla notná fronta, protože i někteří další byli pohoštěni podobně, nehledě na to, že vyhládlý Rosnička byl z rodiny vyhozen ještě večer, protože jim začal po nedostatečné večeři ohlodávat jalovec.

To Martínek a Jarda se dostali do vynikající rodiny. Okamžitě byli usazeni ke stolu, kam jim byla přinesena vonící mísa koláčů. Protože už měli po týdnu scvrklé žaludky, přemáhali se a žádný koláček si nebrali, aby neudělali ostudu a aby snědli posléze večeři. Všechny sliny se jim sbíhaly, v očích měli mžitky, na čele krůpěje potu, ale oni statečně drželi. Tu přišla paní domu a povídá: „vidím, že vám sladké nejede, tak to raději odnesu pryč“ a odnesla voňavé koláčky pro svou dceru na výlet. Oba kamarádi jen vyděšeně vyhekli, což si paní domu vyložila jako souhlas. Naštěstí ještě dostali malou večeři, takže alespoň dočasně ukojili svůj hlad.

Abych byl spravedlivý, musím ještě dokreslit ty další, „sudé dny“, kdy se jedlo. V některých rodinách byli naši strávníci překvapeni pečenými kuřaty, hranolkami, pečenými buřty, výtečnými omáčkami, dokonce i pozváni do pizzerie. V Hrádku u Vlašimi nás jeden večer dokonce vzali na pečené prase s chlebem a hořčicí, což nás zasytilo tak, že i klávesák Vašek upadl do extáze, v níž zvolal: „teď jsem se ták přežral, že zítra nehraju ani za prase.“ Jediný, kdo si ten večer nepochutnával na pečínce, byl náš zvukař Láďa, jehož jsme pečlivě přivázali k vozíku a natočili směrem k ohni, aby viděl a i cítil, jaké to je, když nás vyhladovělé provokuje jídlem on.

Jak vidíte, Paprsky opravdu jedí obden, ale když už jedí, tak to stojí za to. Tak Vás jen prosíme, až nás budete příště hostit, připravte nám toho fůru, aby pak konec týdne koncertů nedopadl tak, jako letos, kdy si jeden z hostitelů v Dačicích povzdechl: „Tohle je už čtvrtá runda špekáčků, ty Paprsky snad celý týden nejedly!“

Jiřík