Jak už to tak chodívá, také chlapci v Paprskách stárnou a to s sebou nese svoje problémy. Bolesti kloubů, zapomínání textů, svatba a v neposlední řadě vojna. Jistě jsou to problémy velmi závažné a sám si zatím netroufám posoudit, který z nich je horší, neboť mne samotného postihly zatím pouze bolesti kloubů, ale přesto bych chtěl dnes pohovořit o něco více o vojně. Mne se to sice už naštěstí týkat nebude, protože jsem si zavčas chytře prodloužil studium a tím jsem přišel o poslední branecký termín, ale valná část chlapců si prošla jak odvody, tak i nějakou tou formou služby.

Nejlépe na tom byli ti, kteří nějakým záhadným způsobem získali „modrou knížku“ a předstírajíce alergii si se slovy „já da vojdu depudu“ pohodlně hověli doma. O něco podobného se pokusil i Rosnička a dožadoval se alespoň zelené knížky, ale bylo to marné, verdikt zněl „odveden“. Naštěstí pro něj a troufám si říct, že naštěstí i pro armádu, se mu podařilo vyjednat civilní službu na faře v Odrách a tak byl od vojny uchráněn. Podobně se na civilní službu dostal třeba i Rukáš, u něhož si však nejsem jistý, jestli udělal dobře. Kdyby jej totiž vojáci viděli u odvodu, dali by mu určitě modrou knížku hned od pohledu. Nebo by jej využili jako nový druh zbraně k zastrašení protivníka. Každopádně se dostal Rukáš na faru do Svinova, kde se od tohoto okamžiku začal rapidně snižovat počet farníků, naopak měli lékaři rychlé záchranné služby několik pozdních výjezdů pro neobjasněné noční můry.

Tím ale nechci naznačit, že by se Paprsci vojny štítili. Samozřejmě jsou mezi námi i tací, kteří si, opovrhujíce všemi „ulejváky“ a „simulanty“, povinnou vojenskou službu s hrdostí odsloužili. Bohužel však musím přiznat, že to na ně zanechalo následky. Spát chodívali pravidelně „do spacáku v spacák!“, odmítali zpívat v žlutých tričkách a v noci nás budili „cvičnými poplachy“. Na koncert nastupovali pravidelně pochodem a jejich „levá dva“ rušila posluchače od poslechu úvodní písničky. Na druhou stranu to však byli velcí dříči a neštítili se žádné práce. Abych mluvil konkrétně – Šaňo a Mirek, nosili aparaturu, stavěli všechny těžké části, roztlačovali Jardovo auto, čistili záchody. Jednou se dokonce nabídli, že potáhnou vozík sami, aby se ulehčilo autu a „abychom tam byli rychleji“. Jejich vojenské způsoby imponovaly zejména v rodinách, kde jako jediní měli ráno vždy pečlivě ustláno a prádlo složené do komínků. Na druhou stranu se s nimi moc nehodilo chodit do restaurací a honosnějších podniků, neboť odmítali jíst z talířů a nosili si vlastní hliníkové ešusy.

Nejkurióznější cestu na vojnu si ovšem vybral Láďa. Povzbuzen několika úspěšnými konkurzy objevil v novinách pozvání ke konkurzu na zvukaře souboru Ondráš. Nejprve se sice ještě upejpavě styděl, ale přemluven ostatními se vydal na cestu do Brna. Konkurz byl vícekolový. V prvním kole měli uchazeči dokázat svou bojovou zdatnost. Protože však už Láďa nějakou tu dobu spával na pokoji s Paprsky, vyznal se bravurně v bojových uměních a samotná komise měla co dělat, aby ubránila svého placeného škůdce, který měl napadnout Láďovu aparaturu.

V dalším kole měli uchazeči dokázat znalost elektřiny. Ani zde však Láďa nezaváhal a oslnil hned v okamžiku, kdy vešel do zkušební místnosti, naznal, že je tam tma, a na první pokus rozsvítil všechna světla.

Nakonec byla volná disciplína. Láďa předvedl své „ladné variace s mixážním pultem“, při kterých mixoval poslepu, pozpátku a dokonce zavěšen nohama mezi dráty vysokého napětí. Z výpovědí očitých svědků máme zjištěno, že Láďa prostě „sršel nápady“, předváděl „jiskernou podívanou“, při svých kreacích doslova „zářil“ a dokonce, že nikoho dosud neviděli „mixovat s takovým zapálením“. Zkrátka a dobře, Láďa nakonec konkurz vyhrál. Pořádaly se oslavy, na Spálově teklo proudem kradené šampaňské a Láďa dočista vyleštil svůj traktor, aby předvedl okolí oslnivou jízdu krále silnic.

Oslavy pominuly, spálovští občané se vrátili opět do svých domovů, Láďovým rodičům přišla faktura na zaplacení poničené silnice. Tu však našeho vítěze popadla sžíravá myšlenka. Sbalil si proto do ranečku pár buchet a dvě diody a vypravil se opět do Brna. Tam už jej umělci vítali jako svého, Láďa se však s určitou nejistotou vydal přímo za kapitánem a nejistě se jej zeptal: „Nevadí vám prosím, že mám modrou knížku?“ Tu náhle jako by se celý svět zastavil a přes celá kasárna zazněl šílený kapitánův hlas: „COŽE?“

V náhle nastalém zmatku si Láďa uvědomil, že jeho informace vojáky příliš nepotěšila. Stačil ještě zvednout svůj raneček a v děsivém úprku ještě za sebou zaslechl „Zalícit, PAL!“ Několik nábojů mu prosvištělo kolem uší, on však nevnímal a jenjen aby už byl pryč. Od té doby se touto historkou nerad chlubí a kdykoli přijde na náš koncert nějaký voják, maskuje se raději plnovousem.

Tolik tedy naše zkušenosti s vojnou. Možná bych ještě mohl doplnit poznámku Petra D., který si nedávno vzal za manželku naši Pavlu (alias Exota), a od té doby prý má doma vojnu jako řemen. No, nevím…

Jiřík