Než jsme se rozjeli na novou šňůru koncertů, bylo třeba nacvičit nový program, a tak jsme si dali s nástroji v předstihu takovou malou několikadenní zkoušku ještě před příjezdem Paprsků ze sboru. Vzhledem k tomu, že Rosnička je starý škudlil a nepozval nás do své novostavby, přijali jsme ochotně pozvání k přenocování u Rukáše. O něm je, mimo jiné, známo, že má rád různá zvířátka a taky je doma chová. Na uvítanou mi jejich pes odnesl pečlivě složenou bundu, kterou bohužel dodnes nemám, a na večeři jsme dostali kuřecí řízek. Poté jsme se vydali do Rukášova pokoje a zapojili do elektriky své hlučné nástroje. Po zaznění několika libých tónů Rukášové kytary zpozorněly rybičky v akváriu a všechny do jedné se schovaly do veliké mušle a už jsme je až do odjezdu nespatřili. To nám aspoň tvrdil Rukáš, zatímco Daisy namítal, že ty zavináče, co jsme měli na snídani, byly až podezřele malé.

Začali jsme úporně zkoušet. Zpočátku to sice bylo „co kiks to tón“, ale postupem času jsme se vypracovávali na vyšší a vyšší úroveň, takže jsme po třech hodinách byli schopni zahrát prvních pět taktů. Sice zatím jen každý zvlášť, ale znělo to docela pěkně. Daisy, ten starý šťoural, měl samozřejmě jako vždycky roupy a snažil se nás přesvědčit, že hrajeme každý jinou písničku, byl však záhy umlčen nacpáním do velkého bubnu. Zbytek doby nás rušil nepříjemným škrábáním neoholených vousů na ozvučnou blánu bubnu, Rukáš však zavelel „kombo naplno!“ a o nějaké Daisyho šmrdolení jsme se nemuseli starat. Po chvíli nás vyrušilo mohutné bouchání. Původně jsme si myslili, že se Daisymu podařilo vyprostit nohu z bubnu a snaží se po jedné utéci, ten však v kopáku i při největším našem hluku spokojeně usnul. Podívali jsme se ven z okna, jestli náhodou neklepou sousedi, že je rušíme, ti ale v poklidu narychlo balili zavazadla do osobního vozu a kvapem odjížděli daleko od Oder. Co to mohlo být? Začali jsme znovu hrát, a najednou tu byly zvuky znovu. Bum, bum, bumbumbum, … přesně do taktu. Přestali jsme hrát, a bubnování utichlo. Prošmejdili jsme všechny kouty v pokoji a nikde nic. Začali jsme znovu hrát a zase: „bum, bum, bumbumbum …“ To už nás vyvádělo z míry. Přestali jsme hrát a znovu šmejdili po pokoji. V tom se probudil Daisy překvapen náhlým tichem a rozespale se rozhlížel z bubnu. Překvapením z něj vypadl a poškodil okraj, z nějž se odlomil kousek dřeva. „To nevadí, to není můj buben“, oddychl si, „ale spravit to musíme!“ Rukáš šel proto shánět lepidlo a Daisy byl obeznámen se situací a s neznámým bubnováním. Okamžitě využil situace, že je z bubnu venku a navrhnul, že se to svými hlasy ozývají rybičky z mušle. Poklepáním na čelo jsem mu vysvětloval, že rybičky neumějí vydávat zvuky, načež on prohlásil, že zná jednoho Rybu, a ten prý umí zvuky zcela dokonalé…

Bezděky jsme proto pohlédli k akváriu a tu jsme si povšimli, že hned vedle něj stojí terárko se želvou. Ta předtím spokojeně pojídala listy zeleně, nyní však lišácky nakukovala přes stěnu terária do pokoje. Zkusili jsme zahrát kousek písničky a vskutku – želva začala do taktu mlátit nožičkama o stěnu terária. Než se vrátil Rukáš s lepidlem, měli jsme o zábavu postaráno. Hráli jsme takty dvoučtvrteční, tříčtvrteční i čtyřčtvrteční, želva všechno zvládala bravurně. Měla poněkud problémy s rychlejšími skladbami, to se však kabonila v obličeji a my byli nuceni zpomalit na tempo jí dostupné. Rukášovi jsme následně svůj objev předvedli a ten byl nadšením bez sebe, neboť se rozhodl, že bude se želvou vystupovat v televizi pod uměleckým jménem Superman a stepující přízrak. Hned se dal do zkoušení písniček, zatímco Daisy trpělivě lepil odchlíplý kus bubnu. Pak nás ještě napadlo, jestli bude slyšet želví podupávání na koberci. Proto jsme ji opatrně vytáhli z terária (mě mrcha dvakrát kousla, proto jsem se rozhodl, že se na její pořady dívat nebudu!) a položili na koberec. Po několika taktech se želva rozstepovala. Nebylo to tak pěkné jako v teráriu, ale znělo to zajímavě. S představou vydělaných peněz jsme spokojeně usínali.

Ráno jsme se probudili do krásného nového dne, co jsme spatřili, nás ale dokonale zmrazilo. Daisy totiž nechal otevřené sekundové lepidlo, které se nedopatřením vylilo na koberec. Želva se asi v noci přišourala k oné loužičce, a znáte to … Ono sekundová lepidla sice nelepí za sekundu, ale i minuta je pro želvu docela dlouhá doba. Než stačila zvednout nožičky, měla je pěkně přilepené ke koberci. Ráno se pak nemohla pohnout z místa a nakvašeně prskala kolem sebe. Co teď s tím? Zkoušeli jsme želvu opatrně zvednout, ale podařilo se nám posunout celý koberec, aniž se byť jen jedna nožička trochu uvolnila. Zkusili jsme polít polepenou plochu s nožičkami ředidlem, želva však začala koulet očima a chňapala kolem sebe, takže jsme se k ní nedostali. Proto Rukáš navrhl ne asi nejvhodnější, zato však nejúčelnější řešení: Uřežeme koberec kolem nožiček. Daisy si neopomenul rýpnout a navrhoval uřezat nožičky želvě, to však s ohledem na vážnost situace nikdo nekvitoval.

Vzali jsme proto ostrý nůž a opatrně jsme vyřízli v koberci čtyři otvůrky. Želvě se ulevilo, mohla se konečně projít, navíc převislé kousky koberce kolem nožiček vypadaly jako slušivé červené bačkůrky. Jediné co želva nesvedla, bylo bubnování. Ne, že by jí po uvolnění nohou nebylo do tance, ale při došlápnutí měla v nových botičkách tak lehkou chůzi, že nebylo bubnování slyšet. Daisy ještě navrhoval, že bychom jí mohli přilepit na hlavu červenou čepičku a předvádět ji jako „Pomalou karkulku“, Rukáš se však již definitivně účinkování v televizi vzdal. A tak byl výsledkem našeho cvičení pouze účet za jeden červený koberec se čtyřmi malými otvůrky uprostřed a jedna pěkně nakvašená želva s červenými papučemi. No nic, příště jsme se rozhodli, že budeme zkoušet v Polance u Daisyho, ten prý chová doma pouze hady, u nichž přilepení nožiček ke koberci nehrozí.

Jiřík