Tytam jsou doby, kdy se Paprsci přemisťovali z místa na místo pomocí vlaků. Moderní doba přeje i novým způsobům dopravy, značná část členů také dospěla do věku, kdy se začíná vydělávat dostatek peněz a může se volit i nákladnější doprava. V letošním roce dosáhla nákupní horečka nových dimenzí. Pokles na burze s cennými papíry, posílení koruny vůči rublu, snížení cen nových mercedesů a loňská Jakubíkova svatba, to vše vedlo ke značnému uvolnění ekonomického napětí a možnosti koupě nových ojetin. Proto se také mezi Paprsky objevila vozidla s rozličnými názvy. Raději netvrdím auta, protože toto vznešené označení se dá použít s trochou skromnosti jen na mého miláčka. Ostatní samohyby byly totiž vesměs škodovky tak nízkých číselných označení, které snad nemají ani nejlevnější mobilní telefony na trhu. A co se týče cenových relací, teprve po naplnění nádrže pohonnou hmotou získaly cenu, která se dá v souboru reálných čísel odmocňovat. O to oblíbenější však byla všechna vozidla u svých majitelů a podle svých vlastností získala jména. Na ukázku bych jmenoval alespoň Ondrův Vrak, Míšinu Ovenku, Jardovu Želvu, Radkův Zeppelin nebo Láďův Zetor.

Kvantita vozů tedy byla dostatečná, kvalita však nikoli. Stačilo například zaparkovat Daisyho Nabuchodonozora v zimě pod střešní okap a dílo bylo dokonáno. Nejprve drobný rampouch prorazil střechu, zdevastoval převodovku a posunul podvozek, následná sprška sněhu promáčkla kapotu vozidla natolik, že je mohl Daisy odeslat domů faxem.

Nazul-li Ondra sněhové řetězy, odmítal Vrak popojet byť jen o pár metrů, jak byly pro něj řetězy nepřekonatelně těžké. Když už se rozjel, trhaly řetězy mimo sněhu a ledu také asfalt z vozovky (naštěstí silničáři doposud svalují kritický stav silnice Hranice – Ostrava na krutou zimu a dosud nenalezli pravého viníka). Konečně, zapnul-li Jarda ve své Želvě autorádio (podotýkám, že vlastní výroby), pohasla náhle potkávací světla a spotřeba se zvýšila nad magickou hranici 100 litrů na 5 kilometrů.

Ze stejného důvodu, z jakého si začali Paprsci vozy pořizovat (tedy aby byli na místě včas), se jich začali zase rychle zbavovat. Pokud si dostatečně připlatili, byl někdy původní majitel ochoten vzít si ojetinu nazpět. Častokrát se ale stávalo, že po koupi škodovky Paprskem její původní majitel náhle rychle zbohatl a odjel s celou rodinou začít nový život v nějaké rozvojové zemi nebo na Spálově. A tak několik vozů Paprskům zůstalo. O jejich kvalitách jsme se mohli přesvědčit nedávno při našich posledních koncertech.

Po vystoupení v Kněždubu jsme se měli navečer přesunout do Jalubí (tedy nějakých 20km). Protože většina zakoupených vozů byla ten den v opravě nebo ve šrotu, musela se část lidiček přece jen přesunout vlakem. Na ten se už všichni nesmírně těšili, neboť po hrůzách strávených ve škodovkách jsme měli zaručený alespoň komfort 2. vlakové třídy. Někteří si ale neuvědomili, že vlak na rozdíl od našich škodovek startuje hned napoprvé a na nikoho (snad mimo průvodčího) nečeká. Tak zůstali po odjezdu vlaku na nástupišti ještě Mandy a Mirek. Mirka nám sice bylo líto, ale ztráta Mandyho všechno kompenzovala, proto byla společnost ve vlaku nadmíru spokojená a v dobré náladě. Ne tak Mandy s Mirkem. Poté, co zjistili, že večer už žádný jiný vlak ani autobus požadovaným směrem nejede, vydali se na cestu pěšky s tím, že vyzkouší stopování. Mobilem ještě zavolali Rosničku, který jim sice přislíbil pomoc, ale neřekl kdy ani jakou. Poté se telefon odmlčel a chlapci se vydali na cestu. Silnice byla celkem frekventovaná, několik automobilů dokonce stopařům přibrzdilo, sotva však spatřili Mandyho zářivý úsměv, dupali všichni zděšeně na plyn a velkým obloukem je objížděli. Strašením vozidel si tedy krátili nešťastníci cestu až k Uherskému Hradišti. Zde náhle zpozorovali mihotající se červené světýlko. Mandy navrhoval, že vyleze na strom a podívá se do dálky, jestli to není perníková chalouka, Mirek ho ale jasně umlčel, že se jedná o světýlko policejní hlídky a lezení po stromech není zrovna ukázkou správného chování v přítomnosti ozbrojeného policisty. Ušli ještě několik metrů a najednou nebylo pochyb, že má Mirek pravdu. Pánové v černém již také oba nešťastníky spatřili a z výrazu obličejů všech čtyř účastníků nebylo zřejmé, kdo vypadá překvapeněji. Mirek se rychle otočil k Mandymu a špitl: „Ty mlč, mluvit budu já, jinak jsme …došli!“ Jako první se po čtvrthodině vzpamatoval vyšší policista a začal: „Tak, pánové, kam jdete?“ Mandy si začal potichu pobrukovat „která moje budete?“, za což byl Mirkem nakopnut, takže jen tiše zaskučel. „Prosím?“ zvedl hlas policista. „Ale nic“, odvětil Mirek, „on je bratr trošku mentálně zaostalý“, čemuž dodal výrazu Mandyho úsměv. Policista se otřepal a povídá „Tady se ale nesmí chodit, co kdyby vás něco srazilo? Zaplatíte pokutu!“ Mandy se usmál ještě více, takže se otřepal i druhý policista a pokutový blok v jehou rukou se znatelně roztřásl. Mandy nahodil grimasu, která naznačovala, že bude mít dlouhý proslov, poté se nadechl a promluvil „…co?…“ Policisté na sebe pohlédli spíše soucitně než nasupeně, první z nich se otočil na Mirka a opět se zeptal: „To jste nemohli jet vlakem?“ „Ten nám ujel“ pravil smutně Mirek. „Tak dalším?“ zeptal se druhý policista, pomalu zasunuje blok zpět do kapsy. „Ten nám ujel taky“ probudil se Mandy, ale Míra vše uvedl na správnou míru. „Další jede až ráno, autobusy už jsou také pryč a on se bratr ve tmě hrozně bojí.“ Mandy se rozhlédl dokola, nahoru, na oba policisty, sundal si batoh a smutně čapl na bobek. Pak začal zuřivě lovit po kapsách a s vyděšeným výrazem zvolal „a ještě jsem někde ztratil peněženku“. Mirek jej laskavě pohladil po hlavě, jak to pěkně hraje a policisté chápavě pokývali hlavami. „No jo, ale po silnici jít také sami nemůžete“ namítl první policista „to by vás vážně mohlo něco zachytit. A doufám, že nestopujete?“ „A to se může?“ zeptal se bezelstně Mirek. „No, právě že nemůže, a navíc pochybuju, že by vám někdo v noci zastavil.“ Mandy se náhle probral úplně, postavil se a lišácky se zeptal prvního policisty: „A jako že byste nám někoho zastavili vy, a on nás pak odvezl?“ Druhý policista se odvrátil směrem do tmy a předstíral, že náruživě smrká do kapesníku, zatímco první s kamennou tváří odvětil „Tak takové služby my jako neposkytujeme!“ Následně mávl rukou řka, že mají na starosti důležitější věci a ať se raději oba pánové rychle sbalí a odejdou, než si to někdo rozmyslí. Pánové šli tedy dál, oba rudí v obličeji, ušli cirka padesát metrů a rozesmáli se. Pouze Mandy lehce naštvaně poznamenal: „Tos mě docela urazil před těmi policisty, tím cos říkal. To sis taky mohl vymyslet něco lepšího, než že jsem tvůj bratr!“

Po chvíli projížděl kolem Zeppelin s rozesmátým řidičem Radkem, který pátravým pohledem po obou stranách silnice spatřil oba nešťastníky, zastavil, naložil je na palubu a společně vyrazili vstříc vytouženému odpočinku v Jalubí.

Jiřík