Před malou chvílí jsem byl velmi násilně probuzen. Na malý moment jsem si jenom spočinul a přitom jsem zpolehounka usnul. Už jsem pomaličku opouštěl svět reality a začal nasávat plnými doušky příjemný odpolední sen, když tu zčistajasna zazvonil telefon. Velmi krutě a neúnavně, jako by mi někdo do hlavy vrážel hřebíky. Nemám rád, když mi někdo kazí příjemné sny. Že neuhádnete, kdo mě to vzbudil? Ne, raději nehádejte, tentokrát to opravdu nebyl Jakubík, ačkoli by to na něj bylo podobné a ačkoli k tomu trošku svádí i název této povídky.

Ale jinak jste určitě nebyli daleko od pravdy. Jiří (myšleno Jakubík, myšleno zatím nejmladší Jiří Jakubík, alias Rosnička, alias big boss a tak dále) má totiž velmi svérázný způsob, jak ostatní naštvat. Mnohdy si to ani neuvědomuje, ale nás, obyčejné plebejce , tím dokáže pořádně vytočit. Není vyjímkou, že mi dojde informace o hraní na koncertech třebas i čtrnáct dní po nich. Občas nedojde vůbec. Místo omluvy však obvykle Jiří nasadí přísný tón a vytkne mi, že jsem si to měl zjistit. Je to s ním někdy až k uzoufání. Jindy se zeptá na otázku, sám si odpoví a ještě mi půl hodiny vysvětluje že nemám pravdu. Po tom všem dokáže nahodit tak nevinný obličej, že je ho až škoda uhodit.

Jedna z jeho nejhorších vlastností je nespavost. Možná se vám to bude zdát podivné, ale je to tak. Ne, že by Jiří nespal vůbec, třebaže ani to by mi zas tak moc nevadilo, ale on nespí do rána, a ještě tím obtěžuje druhé! No, raději to vysvětlím: Já sám se považuji za tvora spánkumilovného a proto mi jakékoli porušení mé 8-10hodinové doby spánku vadí. Přitom mám nastavený čas 5:45 jako minimální dobu, kterou ještě považuji za ráno a kdy jsem ještě ochoten se vzbudit. To jsem ale neznal Jakubíka! Obvyklé noční zkoušky, s následným vstáváním o půl páté (!!!) by se spíš daly považovat za vigilii než za plnohodnotný odpočinek. Ještě dodneška si pamatuji na zkoušku ve Zlíně, kdy už ani nejotrlejší buřiči neměli o půl třetí ráno dostatek sil postavit se na odpor. Neméně laskavý pak byl jeden z výletů do Polska, kdy po vysilující celodenní dřině na faře na Pohoři (kde jsme bourali zdi, nosili cihly a vozili plná kolečka na míle daleko) nás neváhal Jiří vzbudit o čtvrt na pět ráno, abychom stihli vlak. Nutno dodat, že jsme se vrátili o půlnoci a s úklidem a očistou jsme se nedostali do spacáků dříve než o půl čtvrté. To už nám pak ani nevadilo, že vlak, který jsme stihli, čekal v Polsku na další přípoj bezmála čtyři hodiny. A to si nás, prosím pěkně dovoluje Jiří přede všemi označit, za lenochy, kterým se nechce vstávat- viz březnový rozhovor v Proglase.

Ne vždy však má Jiří možnost budit nás přímo, tak to zkouší oklikou. Telefon je mocná zbraň a v jeho rukou se její síla násobí. Ne, že by volal zas až tak příliš často, ale vždy volá v tu nejnevhodnější dobu (podle jeho názoru na ráno si asi dovedete představit kdy). Přitom často používá oblíbený trik vlastníků mobilních telefonů „jedenkrát a dost“- to je-nechá jednou zazvonit telefon a hned jej položí, aby ten druhý musel za své volat zpět. Podaří-li se však náhodně zvednout někomu sluchátko dříve, než je Jiří stačí položit, chová se pak Jiří nanejvýš podrážděně a hovory zkracuje na nezbytnou míru pěti sekund. Ještě mám v živé paměti jeden jeho hovor, kdy mi do telefonu oznámil, že mám moderovat křest naší kazety a položil sluchátko dříve, než jsem mohl odmítnout.

Nutno ale dodat, že je Jiří vynikající hudebník. Zejména jeho aranžmá k některým písničkám je naprosto originální a neotřelé. Někdy má ale smůlu- to v případě, že poznáme, odkud daná melodie je. Jeho ambice navíc ještě narostly, když si pořídil nové varhany, které mají tolik různých zvuků, že je mu líto je přepínat a proto používá pouze klavír. O schopnostech jeho varhan se mohli jako první přesvědčit účastníci diecézního setkání v Ostravě na přelomu roku 1998 a 99. Celou dobu bylo vše v naprostém pořádku až do chvíle, kdy se Jiří rozhodl zahrát písničku, kterou už jsme nehráli velmi dlouho. „Aby se nám to lépe zpívalo, dáme ji z Cdur do Edur“ poručil hudbě. „Já si vezmu předehru a na druhou sloku se přidají ostatní nástroje.“ dodal a aby nemusel hrát se čtyřmi křížky, už si přelaďoval varhany o pět půltónů. „Začni!“ řekl mi náhle u první sloky. Tak jsem se snažil přidat, ale nějak to neladilo. Podmračeně se na mě podíval a úsečně vybafl: „Když to neumíš pořádně naladit, tak vůbec nehrej“ Podobná slova se po chvíli snesla i na druhého kytaristu a i na basáka. Teprve když začal sbor napůl hlubokými a napůl přiškrcenými hlasy obracet své zoufalé pohledy, uvědomil si, že asi něco není v pořádku. Ještě stále však nebyl ochoten přiznat svoji vinu a naštvaně prohlásil: „Kdo se mi v tom rýpal?!“ To už jsme ale zjistili, že tónina není E dur, ale As dur a tak jsme se chutě přidali. Po skončení písničky si Jiří prohlédl svoje ladění a ejhle- posunuto bylo o pět půltónů, ale ne nahoru, ale dolů. A co si myslíte že udělal- vynadal nám, proč jsme mu to neřekli dřív, co jiného.

Prostě je to on. Jenom si teď říkám, jestli jsem měl tuto povídku vůbec psát, protože poslední dobou ty ranní telefonáty nějak ustávaly… No zatím mě chrání fakt, že nemá Jiří přístup k internetu. Nebo už má?

Jiřík