V Kněždubu se dokončovaly úklidové práce. Láďa nakládal aparaturu, holky mu pomáhaly (nakládání pak sice trvá neúměrně dlouho, ale Láďovi se to líbí), zatímco kluci hráli v nedaleké sokolovně hokej s koláčkem, který nám upekla nejmenovaná paprsčice (patrně ze slitiny manganu a brómu, jak kdosi poznamenal po tvrdém úderu do břicha) a Rosnička se jako obvykle úplně vypařil. Houf Paprsků byl odvezen místním hasičským vozem na nádraží, hasičům se navíc líbil řev Jany Kunc, kterou si pro příští dva roky zamluvili namísto sirény, jedno plné auto odjelo zajišťovat klíče pro nocleh na faru do vzdáleného Jalubí, řidička Míša se snažila zaříkáním a tancem přemluvit svoji škodovku Ovenu, aby nastartovala. Takový normální paprsčí podvečer.

Tu se vrátil Rosnička poněkud rozčilen. „Tak Mandymu a Mirkovi ujel vlak, máme tedy dvě možnosti. Buď je po cestě někde naložíme, nebo využijeme faktu, že si u mě Mandy zapomněl peněženku a půjdeme tuto skutečnost náležitě oslavit.“ Chlapci sice byli vesměs pro druhou možnost, podmračené pohledy našich soucitných dívek však dávaly tušit, že otevřená podpora by se rovnala snaze pochovat si za každou cenu malé lvíče v kleci jeho rozzuřené matky. Proto všichni náležitě srdnatě tvrdili „nó, … jasně, musíme pro ně, že?“

Bylo tedy rozhodnuto, že jeden z vozů pojede poloprázdný předem, naloží Mandyho s Mirkem, zatímco o zbylé Paprsky se postarají další dva vozy. Jako nejzodpovědnější z řidičů byl vybrán Radek, který současně měl za úkol monitorovat všechny eventuelní policejní hlídky a zavčas upozornit zbylá přeplněná vozidla, aby se vyhnula kontaktu jistě nepříliš příjemnému. Radek proto naložil svůj Zeppelin, vzal s sebou pouze navigátora Ondru a vyrazil hledat Mandyho s Mirkem.

Láďa zatím uložil veškerou aparaturu, děvčata se namaskovala (tento nový název pro večerní líčení nepochází z mé hlavy, proto prosím dotčené, aby si vylévaly zlost na někom jiném, rád jim osobně viníka ukážu) a Rosnička zavelel nástup do vozidel. Paprsci se seřadili vedle automobilů do dlouhé řady… „Je nás nějak moc, seřadit do dvojstupu a spočítejte se,“ pronesl nedůvěřivě Rosnička. Každý přednesl svůj výsledek a Vašek bleskurychle spočítal, že je nás asi devatenáct plus mínus druhá odmocnina ze šedesáti tří. Tento počet nás samozřejmě neuspokojoval. Dvě vozidla na tolik lidí byla proklatě málo. Dokonce ani poté, co se aktivní Míša rozhodla sama znovu všechny spočítat a došla k výsledku patnáct, se naše obavy příliš nezmenšily. Do dvou aut se prostě nevlezeme. Nakonec Rosnička rozhodl, že „šest lidí pojede v Oveně, šest v jeho velkokapacitním vozidle a zbylí čtyři ve vozíku.“ Vašek opět namítl, že si není jist, zda po odečtení uvedeného počtu osob nezbyde v Kněždubu mínus jeden člověk, byl však nevrlými pohledy ostatních bleskurychle umlčen.

Nastal však další problém. V okamžiku, kdy se šest lidí vmáčklo do Míšiny Ovenky, automobil povážně klesl a dveře nešly zavřít, protože dřely o štěrk. Ani po vyložení jedné osoby na tom nebyla Míša lépe, neboť Ovena se sice odlepila podvozkem od vozovky, po nastartování však nebyla schopna rozjezdu ani do mírného kopečka a naopak začala povážlivě couvat, což opět Vašek kvitoval s poznámkou, že v daném případě budeme v Jalubí přesně za mínus jednu hodinu a dvacet sedm minut. „Vašku ven!“ zařvali sborově všichni ostatní cestující v Oveně. Sotva to dotyčný učinil, auto si ulehčeně oddychlo (nejen cestující, ale i motor začal vrnět jakoby spokojeněji) a rozjelo se správným směrem. Co teď ale se zbytkem (pokud dobře počítám jedenácti) osob? Nakonec se s největším úsilím za přispění Rosničky coby znalce hry Tetris vlezlo (batohy a aparaturu nepočítaje) sedm lidí do Rosničkova vozidla a čtyři do vozíku, přičemž si Láďa nešetrně poranil kůži na levé noze a krev z něho crčela dle vlastního názoru jak z vola. Vozidlo se rozjelo za předchozími dvěma. Při každém zařazení jiné rychlosti někdo v automobilu bolestivě vykvikl, takže se raději neřadilo a při stabilní rychlosti „tři“ (aby byla řadící páka co nejdále od končetin) byly všechny zatáčky řešeny náklonem osazenstva vozu na příslušnou stranu. To se zase na druhou stranu nelíbilo osobám ve vozíku, protože každou chvíli někdo dostal batohem nebo činelem do hlavy a Láďovi neustále vypadávala krvácející noha z vozíku, takže to vypadalo, že vezeme mrtvoly.

Tou dobou stál Radek někde na polňačce a čekal na ostatní, protože nevěděl, kterým směrem se dát. Ondra jako navigátor nebyl špatný až na to, že se v místní krajině vůbec nevyznal a mapu si zapomněl ve vozíku. Jeho „asi doleva, asi rovně, asi doprava, jeď jak myslíš“ už lezlo Radkovi na nervy. Protože ještě nenarazili na Mandyho a Mirka, rozhodl se Radek, že raději počká někde na ostatní a pak až budou hledat ztracené chlapce všichni dohromady. Zastavil tedy na polní cestě tak, aby světly mířil do vozovky a v rámci šetření vypnul světla i motor. Počínal si pak dle svého názoru velmi vychytrale, neboť na každé projíždějící vozidlo náhle blikl dálkovými světly, jestli už to náhodou nepřijíždějí ostatní. Skřípění brzd kolemjedoucích vozidel, vyděšený výraz ve tvářích řidičů, zvuk mačkajících se plechů a dva nebo tři ostré výrazy na jeho adresu ujistily Radka, že až tak dobrý nápad to nebyl. Po rozmluvě s jedním vysokým potetovaným řidičem s ruským akcentem a odérem parfému značky „vódka“, který mu položil do ruky černou známku se slovy „Ja znáju, kdě tvaja ródina!“, měl chuť všeho nechat. Najednou však uviděl známé vozidlo. „Ha, Ovena, jedeme za ní!“ zavelel a už se štrachal se svým Zeppelinem z polňačky. Celkem spokojeně by cesta ubíhala dále až na to, že v Oveně jedoucí Míša byla celá vyděšená vozidlem, které se za ní náhle zjevilo z pole a očividně se ji snažilo dohnat, střídavě s potkávacími a dálkovými světly. „Mafie!“ vyhrkla zděšeně a začala zrychlovat, což cestující nelibě nesli mimovolním drkotáním zubů. Radek, který byl přece jen s vozem o několik desítek metrů dále vzadu musel zrychlit o to více, aby mu Ovena neujela. To už se však blížili k Uherskému Hradišti, kde si obou vozů povšimli u cesty stojící policisté. Neměli sice radar, ale hlučné motory obou škodovek v nervydrásající rychlosti 60km/h hovořily své. Zastavili tedy nejprve Míšu a následně i Radka. S líbezným úsměvem na tváři, úzkostným výrazem v očích a nataženými pažemi, jakoby očekávala nasazení pout, blížila se Míša k policistům. Ti, když spatřili celý výjev náměsíčné éterické ženy, kráčející v bílém hávu a s předpaženými pažemi směrem k nim, raději polkli a sdělili jí bez výslechu, že může jet dál. O to více si pak došlápli na Radka. „Řidičský průkaz, technický průkaz, …“ začal vyšší z policistů. Radek si povzdechl a začal lovit po kapsách. Po shlédnutí průkazů chtěli ještě vidět obsah kufru, stav motoru a výšku vzorku na pneumatikách.

Zrovna když byli oba policisté sklonění za vozidlem, prohnal se kolem vůz Rosničky s vozíkem. Řidič schoulený pod volantem, na sklech automobilu nalepení cestující hlava na hlavě s vypoulenýma očima, z vozíku trčí Láďova krvácející levá noha, to vše připadlo Radkovi tak směšné, že se rozřehtal na celé kolo. Policisté se opatrně vztyčili a zadívali se na řehtajícího se Radka. O odjíždějícího Rosničku nezavadili ani pohledem, zato se plně soustředili na majitele Zeppelinu. „Tak nám teď pane řidiči dýchnete do balonku!“ promluvil první policista. Radek, nepřestávaje se smát, odvětil, že balonků jim klidně nafouká kolik chtějí, což ale v policistech vzbudilo podezření. Naštěstí zůstala trubička klidná i po opakovaném foukání a Radek stále v záchvatu smíchu vyhrkl „Nejšťastnější ze všech chvil, já jsem vážně nepožil!“ Policisté se po sobě znechuceně podívali a druhý z nich pravil: „Dneska snad jezdí samí dementi. Poslední tři případy vypadaly, jako kdyby všichni patřili k jedné bandě. To nemá cenu, dneska snad normálního řidiče nechytíme, balíme to!“ Vrátili Radkovi všechny doklady s důrazem, aby se přestal smát, nebo jej prohledají ještě jednou a určitě něco najdou. Radek se vší silou kousl do rtu, pokojně nastoupil do auta a rozjel se. O několik desítek metrů později narazil na pravé straně vozovky na rozchechtaného Mandyho s Mirkem. Naložil oba do vozidla a rozjeli se směrem, kterým předpokládali ostatní.

Jiřík