Ráno se rozhodla naše kuchařka Haňule z Kozlovic (Hanelle von Ziegedorf), že bude na oběd vařit koprovku. I přes značný odpor většiny probudivších se Paprsků měla tu sílu prosadit si svou a ihned určila čtyři dobrovolníky, kteří pojedou sehnat suroviny. Mezi vybranými byl krasavec Daisy, basák Jarda, idol všech dívek violista Petr a samozřejmě já. Někdo z nás (už si nepamatuji přesně kdo to byl) jsem navrhl, abychom nakupování pojali netradičně, a abychom namísto 20 metrů vzdálené samoobsluhy v Habovce navštívili několik kilometrů vzdálený Zuberec. Ostatní až na kuchařku Haňuli přijali výzvu s nadšením. Poté, co jsme po hodině a půl konečně odemkli a nastartovali Daisyho automobil (na značku se ptát nemusíte, je to Škoda slov), vyrazili jsme směle kupředu, až se polekali oba koně, kteří táhli okolo jedoucí a nás předjíždějící povoz a kočí zařval něco ve smyslu „Doritikonesplašene“, čemuž jsme nerozuměli.

Do Zuberce jsme se dostali celkem pohodlně poté, co jsme záměrně několikrát projeli všechny výjezdy z této malebné vísky, abychom posoudili, zda jsou značky „konec obce“ všude stejné. Po několika marných pokusech se Daisymu podařilo zaparkovat nedaleko obchůdku, přímo uprostřed dětského pískoviště. Následně jsme se vypotáceli z vozu a vlezli do prodejny. Zařadili jsme se do čekající fronty a rozhlíželi se kolem. Po prohlédnutí regálů jsme zjistili, že výběr zboží není dostatečný a neodpovídá popisu na papírku, kterým nás Haňule vybavila. Daisy se dle svého názoru nenápadně zeptal okolojdoucí paní, zda není ve vsi nějaký lepší a větší market. Z konce řady mu odpověděl krásným zvučným hlasem bodrý bača, že jestli se nám jejich prodejna nelíbí, tak máme jít „do jiného místa, oplývajícího tělesnou teplotou“. Řekl to sice jinak, ale z jeho výrazů jsme uvedený význam tentokrát pochopili. Daisy omluvně zrudl směrem k prodejnímu pultu a se slovy „ne, ne, nám se tady líbí“ nenápadně couval ke dveřím. Stejné ústupové trasy jsme využili i my, zanechávajíce před sebou přísné pohledy ostatních nakupujících. Venku nám pak jedna dobrá duše poradila cestu k supermarketu, který je údajně jen o dvě ulice dál. Po návratu k automobilu smetl Jarda z našeho vozu všechny bábovičky a dvě slovenské děti snědší pleti, okusující přední stěrač, majíce jej za pendrek. Daisy nastartoval a po mohutném odpichu s odlétajícím pískem zanechal za sebou dětem pouze podloží bývalého pískoviště a pískem zasypaný kočárek.

Objeli jsme dvě ulice, nic. Tři ulice, nic. Petr navrhl, že bychom se mohli znovu někoho zeptat a Daisy ihned zabrzdil u okolojdoucí paní. Příšerný zvuk klaksonu za námi brzdícího autobusu nám napověděl, že jsme si na zastavení uprostřed rušné cesty nezvolili právě vhodný okamžik. Jarda zaječel a Daisy dupl na pedál plynu. Udivená paní zůstala stát na místě a autobus s rozezleným řidičem vyrazil za námi. „Zkus ho setřást!“ volal Petr. „A jak, když už jedu skoro třicet a on je pořád za ocasem?“ tázal se Daisy. „Na příští křižovatce doprava!“ doplnil Petr. Ale autobus jel pořád za námi. Ať jsme uhnuli kamkoli, držel se nás jak klíště. „Morfujeme!“ probral se Petr ze své letargie a snažil se marně přimět Daisyho ke změně tvaru vozidla. To se málem podařilo nárazníkům opět se přibližujícího autobusu. Na poslední chvíli Daisy opět nečekaně zahnul doprava, což odneslo částečně moje levé oko a jedno přední sedadlo. „Setřásli jsme ho!“ zvolal nadšeně Jarda a začal neprozřetelně otevírat okénko, čehož vzápětí litoval, neboť jej praštil do nosu zápach z rozžhavené přední pneumatiky, jistě Daisyho vlastní výroby. „Jardo, už nepřemýšlej, pálí se tu guma“ podotkl neotesaně Petr, ale dlouho se ze svého rádoby povedeného vtípku neradoval, neboť mu rozžhavený dehet odskakující od kola přímo do okénka popálil tři prsty. (Na druhou stranu mu to jako violistovi nejspíš moc nevadilo, neboť tak na koncertech kazil třikrát méně než obvykle). Na konci ulice jsme strnuli překvapením, neboť nás tato bláznivá jízda dovedla přímo k supermarketu.

Od auta to bylo do prodejny nějakých patnáct metrů. Cestu však bránil obrovitý jezevčík s krví podlitýma očima, kterému se znelíbily zejména Jardovy kalhoty. Sotva je spatřil (nebo spíše ucítil?), začal vytvářet takové zvuky, že jsme byli málem mrtví smíchem a Jarda strachem. Jakékoli pokusy o projití kolem něj se nesetkaly s úspěchem. Vzhledem k tomu, že bránil poměrně úzkou uličku a jeho majitel mu ponechal po uvázání ke sloupu veřejného osvětlení dlouhé vodítko, zůstával pejskovi dostatečně široký akční rádius (Daisyho slova) a naše šance na průchod se zmenšovaly. Nakonec jsme museli jakožto moudřejší ustoupit a budovu obchodu obejít z druhé strany.

Když už jsme byli uvnitř, otevřeli jsme seznam potřebných potravin. Dovoluji si jej ve stručnosti přepsat:

- kopr (ve skleničce)
- vejce
- 2x smetana
- 1x máslo
- 2 cukry
- 1 podravka
- 1 olej
- 1 masox
- 5x chleba

Na to se musí systematicky, rozhodl Petr. A tak jsme začali lítat po provozovně sem a tam a shánět jednotlivé suroviny. Pravda, hned u první jsme se zarazili. „Jak se řekne slovensky kopr?“ ptal se Daisy. Značnou chvíli nám trvalo, než jsme narazili na prodavačku, která nám ochotně sdělila, že kopr je kopr. Ahá, oddechli jsme si s úlevou a hledali po regálech. Bohužel jsme však skleničku s potřebným zbožím nenašli. Proto jsme se po půl hodině opět vydali za toutéž ochotnou prodavačkou, zeptat se, kde mají kopr. „To ste sa mohli opýtať skorej, my kopr nemáme.“ A naše naděje pohasly. „No nic, třeba budeme mít větší štěstí dále“ navrhl jsem. „Jako další je tu vejce.“ Daisy se zeptal: „Je tu – nebo jsou tu?“ „No z toho lístku to moc nepoznám, tady je napsáno jen vejce.“ Tak jsme se vydali na lov vajec. Nečekaně hned u prvního chladícího boxu vajíčka měli. Sice poněkud zašpiněná, patrně nedávno odebraná od slovenských slepic, zato však zjevně čerstvá. „Tak kolik?“ zeptal se znovu Daisy. „Poradíme se“ navrhl jsem, zatímco Jarda šátral po obchodě, hledaje něco na zub.

Každý měl jinou zkušenost s konzumací vajec a zatímco Petr navrhoval vzít pouze jedno, aby se ušetřilo, Daisy doporučoval aspoň pět plných plat, neboť v Polance, odkud pochází, jsou údajně čtyři z pěti vajec pukavce (holt Ostrava...). Nakonec jsme se usnesli na jednom vaječném platu. To jsme okamžitě vzali, z obavy před jízdou v Daisyho autě jsme však sháněli ještě jedno prázdné plato s provázkem na zakrytí a ochranu vajec před otřesnou jízdou. Tedy abych neurazil řidiče, mám na mysli jízdu plnou otřesů. Již trochu méně ochotně nám ještě pomohla prodavačka a po naší prosbě odešla hledat kryt na vejce a provázek do skladu. Než se vrátila, objevil Petr malá skladná uzavíratelná plata vajec po šesti a deseti kusech. Svorně jsme se shodli, že na přepravu naším vozem jsou i přes nepatrně vyšší cenu výhodnější a že vezmeme alespoň čtyři plata po deseti vejcích. Ale vystaveny byly pouze dva vzorky. Proto jsme poprosili prodavačku, která již přicházela s krytem na vejce a provázkem, zda by obé mohla zanést zpět a ze zásob nám donést ještě dvě až tři malá uzavíratelná plata po deseti vajíčkách. „Čo mam s Vami robiť“ a vracela se zpět do skladu.

Tou dobou se však současně objevil Jarda, který už našel něco na zub a v ruce slavnostně třímal zubní kartáček za šest korun, ve druhé pak vajíčko Kinder-surprise, o němž s určitostí tvrdil, že takové kuchařka Haňule výslovně chtěla. Po několikaminutovém přemlouvání jsme ustoupili a došli k názoru, že vajíčko Kinder-surprise jistě bude lepší surovinou než vejce obyčejná (čokoláda je čokoláda) a uvnitř schovaná hračka potěší Haňuli více než zdlouhavé rozbíjení skořápek, nehledě na počet pukavců, jak podotkl Daisy. Proto jsme prodavačku, která poněkud unavená našim stálým vymýšlením přinášela tři krytá plata po deseti vajíčkách, opět požádali, aby je odnesla zpět do skladu a do košíku jsme vložili asi dvacet vajec čokoládových. Prodavačka v tu chvíli zamumlala něco jako „grrrrr“ a začala nervozně pomrkávat levým okem.

„Tak, co máme na seznamu jako třetí?“ zeptal jsem se nevinně směrem k prodavačce, ale to už jsme museli před ní prchat, neboť s obličejem plným zášti vůči „maškrtným Čehúnom“ po nás metla vejcem slepičím, o kterém Daisy, vytřepáveje si žloutek z dlouhé kštice radostně prohlásil, že toto jistě není pukavec.

Jiřík