Po marném nahánění prodavačkou v supermarketě v Zuberci na Slovensku se nám (Daisymu, Jardovi, Petrovi a mně) podařilo ukrýt v oddělení dětského oblečení. Aby nebyl příliš nápadný, projevil Daisy ihned zájem o krásnou dětskou čepičku se šněrováním pod bradou, která by mu slušela k vousům. „To mate pre dieťa?“ zeptala se obsluhující paní. „Ne, hledám něco ve své velikosti“ odvětil Daisy. „Zo mňa si nik nebude robiť žarty!“ A výstražným pohledem pokukovala po ochrance. Jarda se ihned ujal vysvětlování, že je Daisy vážně duševně nemocný, čemuž po pohledu, který Daisy na Jardu na oplátku upřel, slečna ochotně uvěřila a nabídla nám dva dudlíky na uklidnění. S díky jsme odmítli a pomalu jsme se přesouvali zpět do oddělení potravin, abychom sháněli potraviny na připravovanou koprovku.
„Jako třetí máme na nákupním seznamu dvakrát smetanu,“ poznamenal jsem opatrně, vzpomenuv si na potíže, které nastaly u prvních dvou položek – kopru a vajec. „No jo, ale jakou? Sladkou, slanou, zakysanou?“ promluvil Petr. „To tu zase není, ty holky jsou otřesné“ odvětil jsem a rozvinuli jsme asi půlhodinovou debatu na téma nepraktického a zejména nepřesného popisu nákupních surovin děvčaty. Situaci zachránil Jarda, který nás neomylným čichem dovedl k regálu, kde byly vystaveny v malých kalíšcích smetany do kávy. Protože už jsme ztratili hodně času, nemínili jsme hledat smetanu jinou. „Bude to stačit?“ poznamenal Petr, když viděl na dně nákupního koše dva malé kalíšky. „Napsala dvě, tak bereme dvě“ odvětil rozhodně Daisy a pokračoval: „Už jsi někdy dělal koprovku?“ „No, nedělal, ale zdá se mi to málo – deset mililitrů pro třicet šest lidí“ pravil skepticky Petr. Tu opět zabodoval Jarda: „to je jen na ochucení, ta smetana vlastně není v koprovce až tak důležitá“. A tak jsme ponechali v košíku jen ony dva malé kalíšky.

„Co tu máme dále, ááá, jedno máslo,“ poznamenal jsem. Když jsme však shlédli ceny vystavených druhů másel a podívali se zběžně na nákupní košík, ve kterém kromě dvou kalíšků smetany trůnila čokoládová „Kindervajíčka“ v počtu dvaceti kusů a ceně skoro třiceti slovenských korun za jedno, usoudili jsme svorně, že musí stačit máslo malé, protože velikost opět nebyla naší kuchařkou na nákupním lístku zmíněna. „Jako další jsou tu dva cukry, copak se do koprovky dává cukr?“ zeptal se Daisy. „To je zase chyták“ usoudil Jarda, „ty cukry jsou jen na dokreslení celkové chuti“. Nenapadlo nás samozřejmě, že už nám dochází běžný cukr do čaje pro celou kapelu, a tak jsme do košíku vložili opět pouze dva malé sáčkové cukříky ke kávě v ceně dvoch korún slovenských.

U další položky se vyznamenal Petr. Nejenže ihned objevil podravku (nečekaně stejného názvu jako u nás), dokonce se mu podařil úlovek balení se sypátkem zdarma. Bohužel si však nevšiml, že balení už bylo tak trochu načaté a do košíku tak nechtěně vložil jen prázdné sypátko. Větší potíž ale nastala s další položkou – olejem. Ani za nic jsme se nemohli shodnout na tom, který olej je nejlepší. Nakonec zvítězil návrh Daisyho, který upředňostňoval motorový olej Divinol z důvodu vysoké kvality a nízké viskozity. „Už jsi na tom někdy zkoušel smažit?“ ptal se dotěrně Jarda. „To ne, ale určitě bude lepší než běžné oleje, viděl jsem to v reklamě. Jednou jsem zkusil nalít do škodovky stolní olej a musel jsem čistit motor čtrnáct dní“ odvětil Daisy. Nakonec jsme vyhlásili soutěž o nejlepší vůni a po přivonění musím uznat, že vůně Divinolu byla pro nás kluky ze všech testovaných vzorků nejpřitažlivější.

Tak už jen masox a pět chlebů. Masox se v obchodě hledá špatně. Je to takový malý kvádřík asi 3x1,5x0,5cm v červenomodrém obalu. Tak jsme si jej alespoň všichni vybavovali. Zeptat se prodavačky jsme se už báli, protože se kdykoli mohla vynořit naše známá, která ještě zuřila z našeho nakupování kopru a vajec. Nakonec se tajemně přišoural Petr a vložil červenomodrou krabičku uvedených rozměrů do košíku. Aniž jsme si ji prohlédli, začali jsme na něm vyzvídat, kde ji našel. „Jo, to musíte umět nakupovat, suchaři!“ tajemně nás odmítal přehlíživým pohledem, který mu následně vydržel až do dojezdu zpět, kde teprve kuchařka Haňule objevila, že v červenomodrém obale se neskrývá masox, ale „guma Koh-I-Noor“, kteroužto přezdívku si Petr následně vysloužil.

Vraťme se ale ještě do obchodu. Čekalo nás ještě pět chlebů. Do oddělení s pečivem jsme dorazili rychle, dokonce jsme našli krájený chléb, ale zdálo se nám, že pět zabalených krajíčků bude pro všechny Paprsky nebezpečně málo. Daisy něco mumlal o dvou rybách a dvanácti plných koších zbytků, ale byl zavčas umlčen. „Nechtěla náhodou Haňule pět celých velkých chlebů?“ zeptal jsem se. „To by snad napsala pět bochníků a ne pět chlebů“, mínil hnidopych Jarda. Nemohli jsme se rozhodnout. Vzít pět bochníků aby nevyužity ztvrdly, to se nám nechtělo a balení po pěti chlebech, tedy po pěti krajících bylo až nápadně chudé. Nakonec jsem našel o něco větší balení, kde bylo krajíčků šest. „To už nám musí Haňule uznat, to je i víc než chtěla“ rozhodl jsem a protože se už povážlivě krátil čas, vyšli jsme zčerstva k pokladně. Po zaplacení útraty nám toho sice v peněžence moc nezbylo, o to ubožejší však byl pohled na náš méně než poloprázdný batoh na jídlo, ve kterém trůnily dvě malé smetany, dva kávové cukry, jedno čtvrteční máslo, jedno prázdné sypátko na podravku, šest krajíců chleba, jedna guma Koh-I-Noor považovaná za masox, motorový olej Divinol a 20 drahých čokoládových kindervajec. „Nějak je toho málo“ povzdychl Jarda „chtělo by to ještě něco navrch“. Tu jsme si vzpomněli, že nám chybí ještě kopr, který v prodejně neměli. „Myslím, že koprovka bez kopru nebude mít ten pravý efekt“ podotkl jsem tentokráte já, za což jsem si vysloužil označení šťoura a bylo mi dupnuto na nohu (naštěstí má Petr křivou patu, tak to moc nebolelo). Vzdělanec Daisy podotkl, že na dvorku u fary nám roste celý záhon kopru, a tak jsme vyšli zpět k autu.

Nevím jak dlouho musel shánět nákupy majitel jezevčíka uvázaného k lampě, ale byl v prodejně jistě déle než my, neboť to, co se psíkovi nepodařilo při naší cestě do supermarketu, zvládl nyní. Stačila naše nepozornost, malé zaštěkání, dvě tři kousnutí a Jardovy kalhoty byly nadranc. Jarouš zavyl tak, že polekaný jezevčík strachem přetrhl vodítko (a snad by i ohnul kovový stojan lampy) a vyděšeně pádil do hor. „Tak a musíme ještě koupit šití“ dodal již zklidněný Jarda. Protože se nám po několikatihodinové anabázi již zpět do supermarketu nechtělo, navrhli jsme poblíž stojící drogerii, z čehož se nejvíce zaradoval Daisy, marně shánějící po celém Slovensku Sidol na vyleštění činelů. Proto vtrhl do prodejny jako první a zvolal „Sidol!“. Udivený prodavač nevinně odvětil „Niesom Dol, som Ivan“, což Daisyho zarazilo. „Ale ne, já myslím, jestli máte Sidol, nebo Sitol na leštění“ dodával. „Nie“ odvětil prodavač. „A něco jiného na leštění?“ „Nie.“ Daisy se naštval: „Musíte mít něco na leštění.“ „Nie“ odvětil klidně svým oblíbeným výrazem prodavač. „Jste přece drogéria, tam je vždycky něco na leštění“ zuřil Daisy. „Nie“ odvětil lakonicky prodavač. Daisy začal náruživě šmejdit po prodejně, pronásledován pohledem prodavače a Jaroušem, který si jednou rukou přidržoval kalhody roztržené na, jak to říct..., v místech kde jej kousl pes. Jarda poté přišel k prodavači a začal „Máte...“ „Nie!“ ozval se razantně prodavač. „...Já myslel něco na šití“ bránil se Jarda. „Tak to hej, ale povädzte svojmu priateĺovi, že tuna nie je nič na leštenie“.

Jarda zakoupil své šití, Petr, který se s námi povýšeně již notnou chvíli nebavil, si vzal žlutý hřeben, aby to nebylo trapné, že kupujeme jen tak málo. Samozřejmě u sebe neměl peníze a tak jsem mu musel devět korun půjčit, což mi do dneška nevrátil, hamoun. Konečně Daisy odcházel v naštvané náladě, utěšován pouze pocitem, že ještě musí najít slibovaný kopr.
Naše auto dojelo zpět celkem nepozorováno, Paprsky patrně ještě spaly, ačkoli o půl dvanácté už to byl obdivuhodný výkon. Před farou nám Daisy ukázal záhon s koprem, k němuž jsem nevěřícně zakroutil hlavou, neboť mi připomínal asparágus. No, natrhali jsme ho dost a zaplnili tak zbylé místo v nákupním batohu.Všechno jsme pak pyšně donesli do kuchyně naší kuchařce.

Namísto laskavého uvítání se na naši hlavu sneslo krupobití „Kde jste tak dlouho, to musíte nakupovat čtyři hodiny?“ Původně jsme si mysleli, že Haňuli ukonejšíme do detailu splněným nákupem. Po vybalení však kuchařka na několik minut upadla do mdlob a museli jsme ji křísit čpavkem z lékárničky. (Pokud byste náhodou zavítali do naší fotogalerie, jistě tam najdete i fotku dokumentující pravdivě složení našeho nákupu, Haňuli v mdlobách jsme nefotili, pouze zachraňovali). Do toho přišel rozezlený pan kaplan s tím, že mu někdo vyrval záhon asparátu. Jakmile jeho pohled spočinul na batohu s nákupem, začali jsme se pomalu vytrácet.
Co dodat – Haňule vyrazila ihned do místního malého obchůdku, kde během čtvrt hodiny nakoupila za poloviční cenu všechny potřebné suroviny včetně kopru (přitom si ale ponechala všechna naše čokoládová vajíčka!), zatímco my se jali nedobrovolně zušlechťovat farní záhon a to nás ještě čekala odměna v podobě úklidu sklepa. Ostatní Paprsky ve skutečnosti nespaly, ale na místním nedalekém hřišti dováděly ve víru různých her, které se později s naším příchodem počaly měnit v katastrofu, o tom ale zase až jindy.

Jiřík