To, že zvládne Láďa vyrobit ze šrotového malotraktoru funkční baskytaru, která je kromě hraní schopna i poorat menší pole, není pro nás Paprsky žádnou novinkou, je to holt chytrý chlapec, který ví, kde se co šustne. Rovněž tak různá zabezpečovací zařízení kostelů, far a jiných míst, po jejichž nechtěném spuštění jsme měli tu možnost se blíže seznámit s aktivními strážci pořádku a stát se nejzatýkanější českou kapelou, nás už nyní nerozhodí. Dokonale překvapeni jsme však byli pobytem na faře na Slovensku, v Habovce. Již samotný kostel byl nadmíru technicky vybaven - plátno s promítáním powerpointových prezentací během mše učarovalo zejména děvčatům, přenosný sluchátkový mikrofon sloužícího kněze zase chlapcům. Dálkové ovládání snad všeho co se hýbalo (u farníků si tím nejsem až tak jist), počet drátů v sakristii byl takový, že i náš zvukař začal po vzoru Pavlovových psů slintat. Mandy si ze zvědavosti dokonce vlezl do zpovědnice, zda tam mají připojený internet. Vrátil se v poněkud pokleslé náladě s tvrzením, že připojení jistě mají, neboť o něm věděli VŠECHNO a při odchodu ze zpovědnice obdržel čerstvě vytištěný lísteček s nápisem: „300x Otčenáš, 200x Zdrávas, alespoň desatery litanie a už nehřeš!“

Podobně dopadl i Václav, který si chtěl po mši zahrát na varhany, když jej překvapil náhlý výpadek zvuku a rozsvícení světélka v levém horním rohu klaviatury s malým otvorem na mince a nápisem „pre ďalšiu sloku vložte 10 korún slovenských a stisknite Enter“. Nutno dodat, že mu hra na varhaním automatu natolik učarovala, že jsme jej stěží odtrhávali, neustále se vracel a házel do varhan nové a nové mince, které po nás po doslova prohraném vlastním majetku žádostivě loudil.

To jsme však ještě neviděli faru. Elektronické zavírání oken, zámek, který kromě číselného kódu, otisku prstu a oční sítnice ještě vyžadoval pokropení svěcenou vodou přímo z Vatikánu (údajně kvůli staré tajné receptuře), rozpracované přístroje snad na každém stole a funkční helikoptéra v ložnici kluků, to je jen malý výčet technických pozoruhodností této budovy. Po zapnutí sporáku a položení hrnců nám dokonce na displeji vyjel i předpokládaný čas, kdy bude jídlo hotové. O malý podvod se pokusil Ondřej, který na vychladlý sporák položil nohu a zkusil za jak dlouho bude připravena. Na to mu displej odpověděl, že „príprava časti skopového 1/4 hodiny, celý baran ½ dňa.“ Uražený Ondřej odešel do vedlejší místnosti, zatímco mu ostatní z kuchyně vesele hlásili nový nápis na displeji „pozor, mäso nieje čerstvé“.

Ačkoli jsme se snažili najít alespoň kousek místa, kde by technika nezasahovala až tak mohutným způsobem, nepodařilo se to. Na chodbách, v koupelně, na půdě, ve sklepě, všude jsme nacházeli nová a nová zařízení, o kterých se některým ani nesnilo (Miče například překvapila vana, ale to je jen výjimka, většina se divila opravdu jen zařízením jinde nevídaným). Nastal ale problém se soukromím. Což o to, na zkoušení ani tolik nevadilo, když se po odzpívání několika tónu ozval počítačový hlas „Dve diev-ča-tá zpie-va-jú o štvrt tó-na fa-lo-šně, cha-la-ni všet-ci“, horší bylo, když nám odpadkový koš odmítal příjmout některé materiály, s tvrzením, že „blivajz nie!“. Častěji a častěji se ozývaly hlasy ustrašených Paprsků, že mají pocit, jako by je někdo sledoval. Otec s úsměvem tvrdil, že mají velmi živě nakreslené obrazy a sochy na chodbách, které již takto nejednoho člověka zmátly.

Nicméně úplně všechny to neukojilo. Jednoho dne se dokonce Kofila rozhodla telefonovat domů a ze strachu před elektrickými zařízeními zvolila jedinou prázdnou místnost – spíž. I zde však mluvila velmi potichu, volajíc domů, že nemůže moc nahlas mluvit, protože má pocit, že ji někdo poslouchá. Druhý den pak našla na spacáku zapečetěný dopis se svým jménem ve kterém stálo následující „Dávajte si pozor na to čo poviete do mobila. To nieje žiadna pravda, tuna vas nikto neodpočúva. Tuna je všetkym lhostajne, čo si povedáte s rodičami. Nik nemá zaujem na vašich včerajšich hovoroch od 20:47 do 20:51. A tu škvrnu od topánok vo spížke musite očistiť!“

Záhy si ale všichni velmi rychle na podivné přístroje zvykli. Co se týče otáčejících očí z obrazů, ty už jsme ani nevnímali, stejně jako sochy, které za námi mnohdy nenápadně proklouzly i do koupelny. Otec se během našeho pobytu ukazoval stále méně, maximálně někoho z nás upozornil, kde má zapomenutý kartáček či že ušpinil koberec nebo nedovoleně sahal na oči sochám, na některé z nás pouze přísně pokýval hlavou. Skoro se až vymykalo chápání, jak dopředu věděl, co bude na oběd, aniž jsme ještě nakoupili suroviny, nebo kam jsme se rozhodli vyjít na výlet. Když jsme se jej ptali, jen nevinně krčil rameny a tvrdil, že to tady ví každý a brzy opět odcházel „strihať“, ačkoli nůžky jsme u něj nikdy nespatřili. Nu což, třeba se dočkáme nějaké nové Papr-reality-show.

Jiřík