V životě paprsčím nacházejí se věci, které je třeba mít neustále při sobě: žluté tričko, modré rifle, peníze na poplatky, hromadu not, špunty do uší, zásoby desinfekce, zdánlivě čisté ponožky, auto s ne moc dlouho prošlou technickou způsobilostí a platný občanský průkaz.

Přes tyto letité zkušenosti - co s sebou na víkendy brát a co ne, se najdou lidé, jež tento seznam velice překvapí. Před koncertem kupují se náhradní trička, vzájemně se mění kalhoty, vybírají se částky z bankomatů a brakuje se kufřík s archivem not. Nezkušení si pak na noc lehají vedle Jakubíka a Maňáka a celou noc poslouchají cirkulárku ve stereu, večer si čistí poctivě zuby, byť desinfekce je rychlejší a lépe chutná a je schopna přehlušit odér, když si všichni zují boty. Alespoň všichni řidiči pečují o své motorizované jednotky a své doklady. Ale nezmínil bych to, kdyby neexistoval člověk, u něhož až policejní hlídky zjišťují, že už rok a půl jezdí bez platné technické způsobilosti a dva měsíce nemá platný doklad, kterým by prokázal svou totožnost. Tímto neohroženým člověkem je náš bubeník Dejzy. Kdo by řekl, že tento synek z Polanky bude tvůrcem sebezničujících a tragikomických zážitků.

Tento hodný člověk opatřil si onehdy šedou sto dvacítku dokonce i se zimními pneumatikami, jež se do parného července jistě velmi hodily. Přešlo léto a podzim a nastaly zasněžené víkendy ve valašských městech a vesnicích. Onehdy také nastávalo hromadné pořizování nových vozů mezi začínajícími vydělávajícími řidiči. Zkušený matador Dejzy zaparkoval svou škodovku pod okap rožnovského kostela. Nutno říci, že jej ostatní řidiči s nápisem „Z“ na zadním skle bezvýsledně upozorňovali na možnost pádu vrstev sněhu a ledu na jeho auto a sami jeli přeparkovat. V sobotu ráno Dejzy nemohl najít svou škodovku. Pod střechou se pouze objevila velká hromada sněhu ze střechy. Když jsme sníh odházeli, zjistili jsme, že na střechu Dejzyho auta se snesl ledový balvan a ve střeše se objevil kráter.

„To bude v pohodě!“ prohlásil po počátečním rozčarování Dejzy, ulehl na zadní sedadla a nohama prohlubeň vytlačil. Po dalších úpravách střecha a s trochou fantazie střecha začala vypadat jako střecha.

„Dejzy, ale fakt si radši přeparkuj!“ říkali kluci.
„Teď už nemůže ze střechy nic spadnout.“ uklidňoval Dejzy.
„No ale podívej se na ty rampouchy na tom okapu!“ upozorňovali se starostlivým pohledem.
„Hoši, to vydrží.“ opět chlácholil Dejzy.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se další ráno všichni sešli kolem šedé škodovky, na kterou popadaly jak na potvoru naprosto všechny rampouchy. Tentokrát však střecha utrpěla takové škody, že nešlo nic dělat. Mandy přišel s hadicí a nápadem, že bychom dírou po jednom rampouchu mohli auto napustit vodou a díky tlaku dát sto dvacítce její původní tvar. Když jsme ale pustili vodu dovnitř, zjistili jsme, že všechna teče ven dírou pod sedadlem řidiče. Podařilo se nám střechu vytlačit na místě řidiče aspoň tak, že Dejzy mohl řídit a odjet domů. Večer nám pak poslal e-mail, že kousek od domu sjel na svých, z léta již sjetých zimních pneumatikách, na ledě z cesty, udělal pár kotrmelců a totálně sto dvacítku zdemoloval. Naštěstí se jemu nic nestalo. Další den si šel konečně koupit auto. Ovšem při letošní policejní kontrole někdy na jaře měl strážník několik zvláštních dotazů:

„Pane řidiči, proč máte místo pravého předního světlometu hřbitovní svíčku? Proč máte v techničáku uvedenou bílou barvu, když auto je většinou oranžovo-hnědé? Víte, kde je váš obecní úřad a kde je stanice technické kontroly? Podle toho, co vidím, jste tyto instituce v tomto století ještě nenavštívil.“

Strážník začal tasit bloček na pokuty. Když však z auta vystoupilo osm Dejzyho studentek, slitoval se strážník a ani se nedivil, že v zadu sedí čtyři lidé a v kufru další tři. Podobným způsobem jsme Dejzyho dostali do Anglie, kdy celník zjistil, že jeho občanský průkaz dávno pozbyl platnost.

Ale přece jen nastal den, kdy dal Dejzy všechno do pořádku a my jsme se s ním mohli vydat na koncert na Slovensko. S tradičním hodinovým zpožděním, kdy Dejzy nemohl najít čisté ponožky, jsme mířili jistě ke státní hranici. Ve Valašké Polance Dejzy začal něco hledat.

„No doufám, že sis nezapomněl občanku!“ řekl důrazně Jiří a naznačil, že se do Ostravy – Polanky vracet nebude.
„Hej, kluci, sorry, já ji fakt nemám.“ a zastavili jsme a proběhla výměna názorů, jak situaci vyřešit.

Dejzy vyšel z vozu a oslovoval kolemjdoucí, aby mu do večera půjčili občanku. Po několika odmítnutích souhlasila osmdesátiletá babička, která se Dejzymu nepodobala. Když pomineme padesát let věkového rozdílu, nápadný by byl rozdíl v barvě vlasů. Přesto byl Dejzy odhodlán zkusit to. Jelikož jsme jeli pozdě, Jiří zavolal svému známému, který tam byl místostarostou. Pan místostarosta navrhl, že na hranici zavolá a že nám dá nějakou slivovicu, aby nás pustili. Zvedl telefon a vytočil číslo na celnici:

„Toš hoši, za chvílu za váma přijede auto plné muzikantú. Jeden z nich je z Ostravy a zapomněl občanský průkaz. Toš ho pusťte dál. Je to bubeník a kapela bez bicích není kapela. Oni vám za to něco dají.“

Vyrazili jsme k hranici. Odevzdali jsme občanky. Dejzy se krčil vzadu, přesto si ho celník všiml. Začal hledat vypůjčenou občanku, kterou opět nemohl najít. Jiří řekl, že my jsme to auto, co má přijet s pasažérem bez občanky, a že vezeme tu slíbenou slivovicu. Celník pochopil a řekl, že tu slivovicu mu máme dát na zpáteční cestě, ale že to musíme stihnout do sedmi hodin večer. A pustil nás dál.

O půl osmé jsme se kvapem blížili zpět k hranici. Celník si vyžádal občanky. Ale Dejzy řekl, že ji zapomněl doma v Ostravě. Naneštěstí se již vystřídala směna a nás odbavoval jiný celník, který o ničem nevěděl. Jiří s Dejzym vystoupili a vytáhli flašu slivovice.

„Ogaři, toš dobře. Ale další rundu už musíme pít v kanceláři, tady sú všude kamery.“

Kluci se uvnitř zdrželi dlouho. A já jsem pak musel převzít řízení. A celou cestu jsme se smáli ... tedy až do okamžiku, kdy nás zastavila policejní hlídka a já jsem zjistil, že nemám řidičák.

Václav