V říjnu nebo listopadu roku 1999 zažilo rádio Proglas jeden z vůbec nejrafinovanějších skutků, který se mezi Paprsky zrodil a jehož hlavní postavou nebyl nikdo jiný než Lukáš-Rukáš. A přitom to všechno začalo naprosto nevinně.

Nějakých čtrnáct dní předtím měly Paprsky svoji pravidelnou zkoušku, tentokrát však v Kelči. Celý víkend byl až podezřele klidný, takže bylo zcela jasné, že se něco musí stát. Nikdo už se asi nedoví, kdo to vlastně začal, a přesto to všichni svádějí na mne, ač mé svědomí je čisté téměř jako bílý pel (stejně jako v mnoha dalších předchozích případech). Zkrátka a dobře, došlo k polštářové bitvě. A to ne jen tak ledajaké. Ještě ráno jsme nechápavě kroutili hlavami nad tím, jak se mohl jeden polštář zatoulat až na kůr. Nezúčastnili se pouze permanentní ulejváci jako Ondra Miklas zvaný Tyklas a Petr Foldyna, předstírajíce spánek, simulanti. Důležitým faktem bylo ale to, že někdo (Jirka Rosenstein) ještě s někým (raději nejmenovat) roztrhli jednu peřinu. Peří se vyvalilo ven a zaplnilo celou místnost, ve které měli spát kluci.

Překvapeni nenadálou péřovou slepotou, zanechali všichni boje a začali usilovně přemýšlet co s tím. Vzhledem k pozdní době rozhodli jsme se nechat vše až na ráno. To jsme ale netušili, že Rukáš s Rosničkou zbaběle opustí místnost a půjdou spát jinam (navíc na pérovaná lehátka). Jejich čin byl posléze po zásluze potrestán. Zatímco však Rosnička pokorně sklopil hlavu a nechal si dát tatranku, byl Rukáš podstatně výbojnější a před spravedlivým hněvem naším prchl neznámo kam. Tu nás napadlo, že by si přece jen měl i on užít trochu toho peří. Zbytek co zůstal v peřině jsme mu tedy zabalili do jeho spacáku z "umělých vláken" a pracně nasoukali do obalu. Následovala ranní mše, při níž ještě někteří z nás chrlili peří ze svých úst. Pak už jen úklid, odjezd domů a představa, jak asi bude Rukáš řádit, až si doma vytřepe spacák.

Ale, člověk míní a Bůh mění. Toto pravidlo se nám opět osvědčilo. Za dalších čtrnáct dní odjížděly Paprsky zpívat na ranní nedělní mši do Proglasu. Pro důkladnou přípravu se děcka rozhodli vyjet už v sobotu večer a přespat na místě. Večer kohosi napadlo: "Že on si Rukáš doma nevybalil spacák?" V tu chvíli si většina zasvěcených odsunula své karimatky co nejdál od Lukášové. Jediný kdo zůstal hned vedle byl náš "pomocný technik" Otík, který svého neuváženého činu ještě dva týdny litoval.

Lukáš si rozbalil spacák a za nenápadného pochechtávání spolunocležníků odešel vykonat večerní hygienu. Po návratu se jej někdo zeptal: ""Lukáši, to máš péřový spacák?" Následovala Rukášova velmi dlouhá přednáška o výhodnosti dutého vlákna pro výrobu spacáků, která byla jen občas přerušena náhlými výbuchy smíchu nevydrživších spolunocležníků. Lukáš se ihned ohradil: "Jestli vám moje přednášení připadá směšné, už vám nikdy nic zajímavého neřeknu." a uraženě se začal soukat do spacáku. Asi v polovině cesty narazily jeho nohy na něco nečekaného. Rukáš se zarazil, ale posunul se ještě dál dovnitř. V tom však ucítil peří zcela jasně. Jako smyslů zbavený vyletěl Rukáš ze spacáku s jekotem raněného soba. Obrátil spacák naruby, na to však už ostatní nečekali a rozprchli se do jiných místností. Jediný, kdo zažil péřovou sprchu byl již zmiňovaný nebohý Otík.

Lukáš se následně marně snažil přesvědčit kluky, aby mu otevřeli, že už je bez peří. Nikdo se nenechal zviklat. Čím více však Lukáš chodil, tím více roznášel spoušť peří po celém Proglase. Ráno se sice podařilo většinu odklidit, valná část ho tam ale zůstala dodnes. Proto jsme později raději zamlčeli svá jména a nechali se ohlásit jako poutníci z Xaverova.

Jediný, kdo se velké sobotní akce nezúčastnil, jsem byl já, protože jsem nejel s ostatními, ale dorazil jsem až druhý den přede mší. Jen jsem vešel v neděli ráno do dveří, chytily mne pod krkem Lukášovy ruce a poslední na co si ještě vzpomínám byla jeho slova: "Já stejně vím, že za to můžeš ty, bídáku!!!…"

Jiřík