Víte proč na Spálov nemůže spadnout atomovka? Protože by ji Spálováci rozebrali ještě před dopadem. A víte, proč mají na Spálově před barakem vždy 2 studně? No jednu na teplou a druhou na studenu vodu. A vite proč je na noc přikryváji? No aby se nevylily, když se Země otáči. …Těmito otázkami nás často častuje náš zvukař Láďa zvaný Transformátor, zvaný Panasonik, zvaný Živá mrtvola, zvaný Strrrašný Láďa a kdovíjak ještě. Ano, je to ten, který za všechno může, který po každém koncertu kroutí hlavou a dělá, že nás nezná, je to také ten, který dovede vyrobit jakýkoli elektrický hudební nástroj z čehokoli (minule například vyrobil novou elektrickou baskytaru a po důkladném pátrání jsme zjistili, že před farou záhadně zmizel postarší traktor). Laďa je prostě úžasný, a přesto jsme o něj téměř úplně přišli.

Na letní šňůře koncertů v roce 1997 se nám zpočátku příliš nedařilo. Koncerty byly sice jakštakš úspěšné, ale technika měla značné problémy. Každou chvíli něco nefungovalo a pauzy mezi písničkami byly vyplňovány vyhráváním Moravanky z našich reprobeden. Do toho všeho naše obvyklé problémy s pozdními příjezdy a Rukášovy nepochopitelné výbuchy smíchu. Láďa byl také nějak nervózní a pořád se mu něco nelíbilo. Jeho nervózní pomrkávání jedním okem jsme si však vysvětlovali tím, že mu do něj asi jenom vlétla dioda nebo natekla kalafuna a nepřikládali tomu žádný význam. Jeho nervozita poněkud vzrostla po události v Prostějově.

Ony ty události vlastně byly dvě. Nejprve samotný koncert- Toník Svobodník totiž měl naprosto perfektní promluvu. My jsme byli sice už zvyklí na ledacos, ale tentokrát se mu obzvláště zadařilo. Začal bravurně: "Chtěl bych se s vámi podělit o společenství. Pán nás má rááát všrt hgtud kolp u hfgjkk byl sjhuuýýr frkokks i nwefdg aby mohl sdffzvbh."a doprovázel svůj projev hlasovými i manuálními gesty. V tomto okamžiku jsme zpozorovali Láďovo mihotání za mixážním pultem. Stále si ještě, nebožák, myslel, že je to jeho vina a kroucením všech možných hejblátek se snažil upravit Tondovu nesrozumitelnou řeč. My jsme jen pozorovali, jak se z něj řine pot za neustálého doprovázení Toníkova "!ýýýgůůr a mptůůůš furufuru". Nepochopitelné na celé věci bylo, že lidé souhlasně s Tondovými gesty pokyvovali hlavami, mračili se nebo se naopak usmívali podle toho, jakým tónem Tóna přednášel. Po chvíli marného namáhání se Láďa vzdal. Nenápadně opustil pult a sednul si do poslední lavice mezi diváky. To už ale Toník skončil za mohutného aplausu a následovaly další písničky. Láďu pro tentokrát chmury opustily a vrátil se k pultu. Pouze Toník se zařekl, že už nikdy nepromluví bez přípravy, což jsme mu všichni s úlevou schválili.

Druhá událost byla o něco horší. Na faře byla pouze jedna úzká postel, kterou vychrtil Rukáš. Než se ale stačil umýt, už tam měl Rosničku. Rukáš se ale nemínil vzdát a po vzoru Ilji Muromce na něj "hópl" Situaci zkomplikoval pomocný technik Otík: řekl si, když se dva perou, třetí se směje "hópl" na oba dva. Obluda navíc všem třem nabídl lázeňské oplatky, v případě že na lůžku vydrží až do rána. Dovedete si představit, jak to asi vypadalo v místnosti. Navíc chudák Láďa spal (nebo alespoň chtěl) přímo vedle postele.

Druhý den měl náš zvukař obě oči rudé a z úst mu tekla pěna. Ta, jak jsme posléze zjistili, byla naštěstí jen ze zubní pasty. Ještě během dne se však spravil a zvučil ze všech sil až do konce týdne až v neočekávaně dobré náladě.

Po malé pauze se Paprsky sjely na další koncert do Brodku u Prostějova. Na události minulých dní nikdo nevzpomenul a tak jsme Láďu pokoušeli opět stejnými vtípky jako obvykle (němé gestikulování ústy u zapnutého mikrofonu, nenápadné přehazování šňůr a podobně). Netušili jsme však, že v našem zvukaři všechno začalo bobtnat. Navíc technika opět nejela pořádně (ne však už naší vinou) a někdo, snad i Láďa sám, zapojil jeden zesilovač do druhého a zpět a na reprobedny zapomněl (což jsem pochopil posléze i já, že takto by to asi nešlo). Když jsme závadu objevili, byla už půlnoc a do zítřejšího koncertu krátká doba. Šli jsme se tedy pořádně vyspat. Ale, jak už je u nás zvykem, neobešlo se to bez běžných rvaček a ukrývání spacáků. To už však Láďa nevydržel a všechno z něho vyletělo ven: jak ho nenecháme vyspat, jak mu ztěžujeme podmínky…no prostě i Rosnička, který má z nás nejmenší uši, je sklopil až na zem. Láďa se rozhodl, že zítra zvučí naposledy a už s námi jindy nejede. To byla smutná zpráva. Doufali jsme ještě, že si to do rána rozmyslí, ale nestalo se tak. Bylo to bohužel poznat i na koncertě, který nezvykle ztratil náladu a dodnes je považován za nejméně povedený vůbec.

Za měsíc byly další koncerty v Hranících a v Kelči. Tam nám zaskočil na zvučení kamarád Tomáš, který svoji práci zvládal taky skvěle. Jen nám trochu kalilo radost to, že už s námi není Láďa. Ale co se nestalo. Jako magnet působí Paprsky na každého, kdo v nich mnohé prožil. V neděli v Kelči někdo poznamenal: "Ten Tomáš to ale dnes divně zvučí." Vzhlédli jsme k mixážnímu pultu a hle- dva kohouti - Tomáš a Láďa - se perou o to, kam otočit ten a ten knoflík. No znáte to- dva zvukaři za jedním pultem. Naše radost byla bezmezná. Všichni jsme pak Láďu přivítali a padla taky opatrná otázka, jestli už se vrátil napořád. Láďa odpověděl: "No jasně. Na mně totiž musíte jako na bojler- nenechat vybuchnout, ale pomalu upouštět ventil". Inu- technik se nezapře.

Jiřík