Jistě už jste všichni nedočkaví, co pěkného se nám přihodilo na vánočním výletě na lyžích, o kterém jsem něco nastiňoval i minule. Je zcela samozřejmé, že kde se nás sejde víc pohromadě, není nikdy o historky nouze. Tak tomu bylo i nyní.

Celá akce byla plánovaná jako pouze a jenom taková oddychovka bez jakéhokoli zpívání nebo veřejného vystupování- prostě vyrazit si jen tak někam na lyže. Místem určení se stala fara ve Veselé u Valašského Meziříčí. Terezka, která nám zajišťovala pobyt, nás všechny předem informovala, že nejlepší je dojet vlakem do Zašové, odkud je to na faru ve Veselé už jenom taková pěkná procházka malebnou krajinou trošku do kopečka.

Ono se to lehce řekne, ale když jde člověk sám s plným batohem a navíc s lyžemi a po dvou kilometrech ostré chůze ve vichřici se sněhem najednou uvidí před sebou horu doslova ledovou a navíc se značkou „stoupání 15%“, přejdou ho myšlenky na malebnou krajinu a před očima se objeví mžitky. Po několika marných pokusech vyšplhat se nahoru jsem si dokázal živě představit onu křížovou cestu i se všemi pády, až na to, že vedle mne nebyla Veronika, která by mi rouškou otřela pot, a babičky, které vesele pozorovaly mé snažení z oken svých vyhřátých domovů, připomínaly plačící ženy jen velmi vzdáleně. Jediné, co mne táhlo opět a opět nahoru, bylo pomyšlení na vyhřátou faru plnou dobrého jídla a pití.

Naštěstí pro mne se však vynořil v zatáčce můj zachránce Šimon, ze kterého se však později vyklubal pěkný Jidáš. Oním Šimonem byl Jiří Jakubík, veza se ve svém novém autě. Když viděl, že kolem mne nenápadně neprojede, mrzutě zastavil a otevřel mi dveře. Kdybych byl však tušil, kam to vlastně lezu, nikdy bych do jeho auta nebyl vstoupil. Zpočátku bylo sice všechno na první pohled v pořádku, ale po chvíli vyzvídání jsem zjistil, že má Jiří pouze letní pneumatiky a řetězy se mu ještě nechce natahovat.

Rozjeli jsme se tedy nahoru. Musím uznat, že to šlo podstatně lépe než pěšky, ale až k faře jsme se stejně nedostali. Auto dojelo o nějakých sto metrů níže a dál to už nešlo ani náhodou. Rozhodli jsme se tedy zacouvat na nejbližší níže položené parkoviště. Po chvíli mi Jiří povídá: „my jedeme dolů!“ Ujistil jsem ho, že už jsem si toho taky všiml a pochválil jsem ho, že umí couvat (se šéfem jinak není žádná řeč). „Ale ne“ odpověděl on s vyděšeným výrazem v obličeji, „já neřídím, to samo“. Auto se nezadržitelně blížilo k místu, kde jsem nastoupil. Naštěstí pro nás jsme najeli na sníh a ten nás trochu stočil přímo na jednoho sněhuláka, který nás zastavil. Pobledlí jsme vylezli z auta a Jiří začal zjišťovat škody. Vozidlo bylo zcela bez šrámu, což se však o sněhulákovi říci nedalo. Ten byl zralý do sněhové márnice. Zuby měl roztroušené všude kolem a jeho mrkvový nos začal chroupat samotný pachatel Jiří- prý pro uklidnění.

Po svačině jsme začali obouvat sněhové řetězy. Jiří profesionálně, já-no-méně profesionálně. Cesta nahoru nám trvala už o něco déle, protože jsme několikrát opravovali pravý řetěz (ten jsem dával já, ale kdo mohl vědět, že se musí zapnout úplně na všech místech?). Několikrát nezabíraly ani řetězy, a tak jsem musel navíc tlačit. Nakonec jsme dojeli asi šedesát metrů od kostela, konečně zaparkovali a naloženi batohy jsme se doštrachali až k faře. V tom okamžiku se rozletěly dveře a v nich rozezlený Otík: „No kde jste, musíme rychle uklidit, zatopit a připravit večeři, za chvíli přijedou ostatní!“ Ani naše ztrhané rysy ho neobměkčily a my museli znovu do práce. Promrzlí, opaření čajem a černí od špíny v kotelně jsme konečně spočinuli v očekávání dalších promrzlíků.

Když jsme se konečně všichni setkali, dorazila nás Terezka, která nám s úsměvem na rtech oznámila, že pozítří máme koncert. Vidouce ji však v novém ohozu a ohromeni jejím novým účesem nezmohli jsme se na odpor.

Samozřejmě, že jsme také lyžovali a odpočívali. Náš obvyklý harmonogram byl: Budíček, skororanní hygiena, oběd, lyžování, odpočinek, večeře + program, spánek a zase dokola. Zejména na svahu jsme se vydováděli do sytosti. Vidět například Staňu, jak se řítí na bobech s vlající ušankou byl nepopsatelný zážitek (určitě proto přemluvím Obludu, aby dal na síť nějaké fotky, pokud se povedou, ať z toho taky něco máte). Vyjímečnou osobností byl taky náš zvukař Laďa, který, ač podruhé v životě na lyžích, předváděl neuvěřitelné kousky. Z počátku naprosto nedůvěřoval vleku a tak raději šlapal po svých. Jeho jízda byla pak potěchou pro oči a zkázou pro dolní stanici vleku. Tady totiž Laďa zbořil vlekařům jejich „kukaň“ a vyřadil vlek na delší dobu z provozu. Po opravě pak vlekaři přišli k Laďovi s prosbou, aby se příště kukani vyhnul a jako výraz pochopení mu věnovali celoživotní nepřenosnou permanentku, protože předpokládali, že její vyježdění zas tak dlouho nepotrvá. Z Ladíka se tak stal vlekový nadšenec, který nezapřel své technické vzdělání a jal se prozkoumávat taje vleku. Jízda se mu natolik zalíbila, že chtěl jet na vleku i dolů. Po chvíli přemlouvání jsme ho z vleku sundali, což si vynahradil alespoň tím, že při další cestě nahoru stiskl postupně všechna tlačítka s nápisem „v nebezpeciu stiskom vypni!“

Celý týden byl prostoupen radostí a spoustou legrace. Nemalý podíl na tom měl právě Staňa, který, když už neboboval nebo nelyžoval, vymýšlel stále novou a originální zábavu. Ve svém světě se ocitl především, když zjistil, že dřevo, kterým topíme, jsou ve skutečnosti staré kostelní varhany. Každou chvíli přicházel s novými a novými píšťalami a zapopelenými ústy nás nutil, ať si taky fouknem. Jeho radost pak dostoupila vrcholu, když jsme jeli Jiřího autem z lyžování z Bílé. Celou dobu nás bavil svými poznámkami. Najednou jsme však dostali v zatáčce smyk a auto se nezadržitelně řítilo proti betonovému sloupku. Naštěstí však těsně před ním byl kus dobré silnice a my se „odrazili“ kousek dopředu a těsně jsme sloup minuli. Staňu to však nevyvedlo z míry a do našich zkoprnělých tváří začal volat na Jiřího: „netrefil, netrefil…“

Konec dobrý, všechno dobré. Z hor jsme se všichni vrátili domů bez jakéhokoli úrazu a bohatší o spoustu zážitků. Někteří se sice ještě rozhodli strávit ve Veselé Silvestr, ale i ti se pak v pořádku vrátili. Co víc dodat? Příští rok jedeme zase (Laďa má přece ještě tu permanentku…).

Jiřík