Spacák, neboli spací pytel má velmi zvláštní postavení mezi Paprsky. Ne, že by byl nějak zvlášť zajímavý svým vzhledem, ale zejména množstvím způsobů, na které se dá použít. Je už pak naprosto jedno, čí spacák to vlastně je nebo jakou má barvu, účel prostě splňují všechny. O jednom z nich, a to o Lukášově „péřovém spacáku“ jste se mohli dočíst už v předchozích povídkách. Nyní bych se rád zmínil o těch ostatních.

Jeden z nejefektivnějších způsobů, jakým se dá spacák využít, není pouhé vyspání se v něm, jak může uvažovat pouze člověk přízemní s nedostatkem fantazie a tvůrčího přístupu, ale jeho ukrývání.Tato osvědčená metoda dosáhla mezi Paprsky (zejména mezi chlapeckým osazenstvem) po mnohých pokusech téměř dokonalosti tím, že navíc získala svá pravidla. Schovat spacák „jen tak někam“, dokáže každý, ale ukrýt jej a to pouze v pokoji, kde se spí, a nikde jinde, a navíc tak, aby jej majitel neobjevil ani po třech otázkách, to už dá pořádnou práci. Samozřejmě, že vítězné uschování je často odměněno ulechtáním, ale s tímto rizikem se prostě musí počítat.

Těžko už se zjistí, který z případů byl vlastně úplně první. Jisté je, že bez pravidel má uschování spacáků pouze omezené využití, o čemž vás jistě přesvědčí následující historka z doby, kdy se pravidla teprve formovala a první průkopníci často dopadali bídně.

Bylo to asi na podzim roku 1997, když se konal druhý slet Paplošů v Rajnochovicích. Nějakým nedopatřením či snad dopatřením se tento slet konal až na Arše, což je letní tábor asi 5 km od Rajnochovic. Zdůrazňuji slovo letní, protože spánek v promrzlých chatkách byl jen pro otrlé nebo lední medvědy a i ti by se klepali zimou. Ten kdo nebyl vybaven kvalitním spacákem, zažil polární noc. Výhoda byla v tom, že ti, kteří se druhý den probudili, měli dvojnásobné porce jídla i po umrzlých, ačkoli, zkusili jste někdy kousnout do betonově tuhého chleba a zapít to kostkou čaje? Nicméně se podařilo některým přežít až do soboty, a proto se rozhodli uspořádat oslavný večírek s diskotékou. Vzhledem k tomu, že jsem tvor velmi stydlivý a navíc nemám rád hluk, rozhodl jsem se na diskotéku nejít a zkusit se trochu vyspat. Zároveň však byli někteří kluci z Paprsků týž večer pozváni na svatební hostinu jednoho kamaráda do Oder. Samozřejmě, že to byli ti, kteří spali společně se mnou v chatce. Protože už neměli další místo v autě, musel jsem zůstat v chatce sám… což byla voda na můj mlýn. Karimatky jsem pracně upevnil ke stropu a každý spacák jinam. Jeden pod matrace, druhý do třetího a třetí pěkně pod skříň. Náhlá únava po dobře vykonané práci mne však zmohla natolik, že jsem zalezl do svého spacáku a usnul jen tak, jak jsem byl oblečen-to je jen ve slipech. Kamarádi přišli záhy- asi kolem druhé hodiny ranní. Rozjařeni svatebním veselím a údivem nad karimatkami vysoko nad svými hlavami, nedbali mého spánku a vytřepali mě ze spacáku. A to ne ledaskam, ale přímo do sněhu před chatku, kterou posléze zevnitř uzamknuli. Zimou jsem se samozřejmě probral a snažil se něco vymyslet. Navíc ale zrovna končila diskotéka a děcka se vraceli do svých chatek. Není nic potupnějšího, než stát ve dvě hodiny v noci ve slipech ve sněhu před chatkou a snažit se ukrýt před kolemjdoucími děvčaty. Marně jsem tloukl na dveře chatky, marně jsem prosil. Kluci si vychutnali pomstu dokonale. Teprve, až přešla poslední skupinka děvčat a pobaveně si ukázala na „nočního otužilce“ pustili mě dovnitř. Jak už jsem předesílal- bez pravidel nemá ukrývání spacáků žádnou cenu.

V Luhačovicích o nějaký ten pátek později se mi podařilo proradnost mých spolunocležníků potrestat. Po večeři se šli kluci ještě chvíli projít na čerstvý vzduch. Vymlouvaje se na strach ze tmy a z noční fauny, zůstal jsem opět v místnosti sám. Byla to taková velmi vysoká farní místnost. Ani byste nevěřili, jakou práci dá sehnat čtyřmetrový žebřík, ale…podařilo se. Když se kluci vraceli, odehrál se tento rozhovor:

„Kde je Jirka?“
„My ho tam nechali sami…“
„Snad…?!“
„No to by si snad nedovolil…“

…a už se hnali do pokoje. První nedočkavec schytal dávku matrací umně připevněných nade dveřmi. Po nečekaných vyprošťovacích pracích zůstali ostatní tupě civět ke stropu, kde se na ně ze čtyřmetrové výšky culily spacáky…No, není to nádherná rozcvička před spaním?

Snad nejzáludnější úkryt jsem si vymyslel v Telepaci (při prvním nahrávání) na Ondru. Spali jsme v malé místnosti, kde byly tři uzamčené skříně, dvě otevřené a jeden malý rozkodrcaný stolek. A právě ten mne inspiroval. Měl sice jen 2 šuplíky, do kterých by se vešla snad jen jedna tlustší kniha naležato, ale měl také zámky s klíčem!!! A toho jsem využil. Už ani nevím jak, ale ten spacák jsem do stolku prostě narval, stolek pečlivě uzamknul a klíč uschoval jinde. Ondřej se vrátil z večerní hygieny a už podle výrazu svých spolunocležníků poznal, že je zle. Snažil se mě zlechtat…marně. Snažil se mě podplatit…marně. Po prohlédnutí místnosti přehlédl stolek (do něj by se přece spacák nemohl vlézt!!!) a začal šmejdit po skříních. Nakonec došlo i na nápovědní 3 otázky: „Je tady v těchto zamčených skříních?“ „…ne!“ „Takže je ve druhé půlce místnosti?“ „…ano!“ „Ale tam je jen ten stolek…to je v tom stolku?“ „…ano!“ Povzbuzen správnou odpovědí, vrhl se Ondra ke stolku. Po chvíli mu bylo jasné, že stolek neotevře. Zoufale tedy zvolal: „Ale kde je klíč?“ Dostalo se mu vyčerpávající odpovědi: „Svůj příděl otázek jsi vyčerpal…“

Zažili jsme ještě spoustu dalších příhod se spacáky, a to nejen s jejich ukrýváním, ale i s jejich plněním vším možným, malováním na ně, prostým svazováním i slepováním. O nich ale zase někdy příště.

Jiřík